ŠUMPERK · Byl jedním z mála sportovců, kterému uvěznění v koronavirové bublině nevadilo. Alespoň zpočátku. Dnes je na tom JAN ŠMÍD (1992) stejně jako každý, kdo má nouzových opatření a omezujících zákazů plné zuby. Odchovanec šumperské házené vyhlíží zápasové světlo na konci tunelu marně a společně s ním všichni spoluhráči z prvoligové Litovle.
Petr Fišer
Ze začátku to bylo úplně super. Najednou jsem měl hromadu volného času, po kterém jsem toužil, a mohl žít v uvozovkách normální život bez tréninkových a zápasových povinností. Když mi v pátek někdo zavolal, že se v šest večer jde tam a tam, mohl jsem jít taky. Teď už mi sport zase moc chybí. Pauza je dlouhá, všechno je zavřené a v podstatě není co dělat. Člověk se ve volném čase totálně nudí. Je to hrozné.
Čím je pro vás házená?
Dá se říct, že součástí životního stylu. Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let, tak mi kolikrát dost vadilo, že musím na trénink. Chodil jsem na něj nerad a z donucení. Jak mi roky přibývají, život bez sportu si nedokážu představit. A nemusí to být nutně jen házená. Vyhovuje mi, když dopředu vím, že v pondělí, ve středu a v pátek něco mám a můžu se při tom hýbat. Baví mě pohyb. Zajít si na běžky, prostě cokoliv aktivního.
Kouzlu házené, která není pro každého, propadl i váš táta. Nasměroval vás k jasné volbě, nebo jste koketoval i s jiným odvětvím?
Dlouho jsem ji mixoval s tenisem. Moje mamka v něm byla velmi dobrá. Vždycky mě to ale táhlo víc k házené. V tenise jsi na kurtu sám, je to individuální sport. Nikdo ti nepomůže, pořádně se nezasměješ. A to mě nebavilo. Obdivuju každého tenisového nadšence, který to zvládl, dokázal to překousnout a přes všechna úskalí se vypracoval ve výborného hráče. Je to strašně těžký a náročný sport provázený tvrdou dřinou. Já jsem to nezvládl. Potřeboval jsem být v kolektivu, bavit se s klukama a vzájemně si na hřišti předávat energii. Tenis jsem hrál nějakých osm let, ale postupně jsem docházel k závěru, že pro mě není tím pravým ořechovým.
Výhodou tenisu je skutečnost, že si každý míček můžete uhrát sám a nikdo vám to nepokazí. Spoluhráč ani špatná forma týmu. Co vlastním přičiněním získáte, to máte…
Je to o nastavení každého člověka. Buď jsi v životě, ve sportu a ve všem, co děláš, individualista, a je to výhradně na tobě, anebo jsi schopný přijmout prohru a výhru za různých okolností. Můžeš hrát dobře a tým jako celek vyhoří. Může to jít týmu a ty pro změnu nemáš svůj den. Kombinací se nabízí hned několik.
Házenkářské zápasy jsou hodně tvrdé, ale vcelku korektní. Když vás někdo přetáhne přes hlavu nebo vám málem zlomí ruku, většinou se rychle omluví, vzájemně si plácnete a jede se dál, jako by se nechumelilo. Nejspíš to chce mít pevné nervy. Vždyť kolikrát teče krev!
Z devadesáti procent není náhoda, že ti ruka ujede. Takže víš, co děláš. Házená je super v tom, že si během hry dáte pomalu do držky, pohádáte se, ale jakmile zbraně utichnou, všechno jde stranou. S většinou kluků můžeš po zápase normálně pokecat a je to v pohodě. Samozřejmě máš na soukromém seznamu lidi, kterým nemůžeš přijít na jméno celý život.
Z pozice levé či střední spojky častokrát zakončujete, a i proto býváte dost otlučený. Co vyloženě nesnášíte?
Nemám rád, když k nepříjemnému faulu dojde z boku. Anebo když střílím a dostanu přímo na tlamu. Jsou to situace, se kterými nemůžeš nic udělat a vlastně ti nezbývá než čekat, jak to dopadne. Mám dvakrát sešité pravé i levé obočí. Ale to k tomu patří, při každém souboji něco schytáte a musíte se rychle oklepat. Nebrečíme, nemáme potřebu filmovat a válet se po hřišti. Házená není jako fotbal. Když jste šikovný, schytáte toho míň. Když jste nemehlo, dostanete naloženo o něco důkladněji.
Byl jste u postupu Šumperka do první ligy. Proč jste po slavné sezóně „utekl“ do Litovle, která hrála stejnou soutěž?
Měl jsem osobní problém s Peťou Dopitou. Už jsme si ho vyřešili. Tehdy to pro mě bylo hodně složité období.
Povídejte.
Litovel chtěla mě, já chtěl do Litovle. Jenže taky chtěli, aby se stal trenérem můj taťka. Ten si stál za tím, že na jejich nabídku kývne jen v případě, že tam půjdu i já. S Peťou jsme si vjeli do vlasů, protože jsem si myslel, že můžu hrát někde jinde a něco lepšího. Byl to výbornej házenkář, ale po lidské stránce se s ním strašně obtížně domlouvalo. Potom, co jsme se dohádali, jsem oznámil, že končím a že jdu pryč. Musím se přiznat, že ani ze situace v Litovli jsem nebyl úplně nadšený. Stálo to za prd.
Z jakého důvodu?
Už jsem se nehádal s Dopiťákem, ale se svým tátou. Na klucích v týmu bylo někdy znát, že si myslí, že hraju jen proto, že nás trénuje můj otec. Některé jedince nezajímalo, jak moc dobrý jsem házenkář a jestli rozhoduju zápasy. Čekali, až něco pokazím, aby mi to mohli vmést do tváře.
Šumperští házenkáři proměnili premiérové účinkování v první lize v největší úspěch v oddílové historii. Neštvalo vás později, že jste se nerozhodl zůstat?
Šumperáci jednoznačně převálcovali celou soutěž, a to díky Martinu Vobořilovi, Tomáši Laštůvkovi a Peťovi Dopitovi. Na jednu stranu mě mrzelo, že jsem nemohl být u toho, na druhou ne. S Litovlí jsem se dostal až do extraligy. I přes některé menší žabomyší války, které se kvůli mému odchodu rozpoutaly a které nebyly příjemné, jsem to klukům přál. Když spadli zpátky do druhé ligy, vypomáhal jsem jim formou hostování.
Jaké to bylo hrát se Šumperkem? Proti klubu, ve kterém jste začínal? Ve městě, kde jste se narodil?
Všem jsem chtěl ukázat, co umím, a přesvědčit je o tom, jaké jsou moje kvality. Vzájemné zápasy měly neskutečný náboj. Porvali jsme se, dali jsme si do huby, bylo to obrovsky vyhecované. Nechybělo tomu vůbec nic. Byly to přesně ty zápasy, které tě nepopsatelně bavily a dodnes na ně s velkou chutí vzpomínáš. Aniž bych přeháněl, dokážu si vybavit, kam směřovalo padesát procent všech mých střel na šumperskou branku. Dodnes nemůžu překousnout, jak mě Zbyňa Ošťádal vychytal a jak jsem z toho byl nervózní. Vsadil jsem se s dědou, že dám nějaké góly, a samozřejmě jsem je nedal. Protože jsem prohrál i sázku s partou kámošů, musel jsem si nechat obarvit hlavu na blond.
Buďte první kdo přidá komentář