ŠUMPERK, ZÁBŘEH · Nejprve čtyři kilometry plavání. Potom jízda na kole čítající 120 kilometrů. A na závěr třicetikilometrový běh. Dlouhý triatlon není ani zdaleka pro každého. Když ho nedokončíte, musíte čelit osobní potupě. S ohledem na okolnosti se nikdy neskousává snadno.
Petr Fišer
„Během kariéry se mi to stalo třikrát nebo čtyřikrát. Nejsem si úplně jistý, protože si nevedu žádné podrobné statistiky, ale jestli se nepletu, bylo to výhradně z důvodu zranění nebo zdravotních komplikací. Vybavím si bolavou achilovku a střevní potíže,“ práskl na sebe zábřežský borec DAVID JÍLEK.
Skutečně se dá mluvit o potupě?
U dlouhého triatlonu je pravidlo, že pokud to jen trochu jde, neměl byste ho nikdy vzdát. Snažím se toho držet i za cenu případného katastrofického výsledku. Když to člověk jednou odpíská, má příště při každé menší krizi tendenci vypínat hodinky a na všechno se vykašlat. V dlouhém závodě přijde menších nebo větších krizí nespočet. Pokud se vám v daný den nedaří a nic nenasvědčuje tomu, že se to zlepší, není úplně na škodu, když jednou začas poznáte triatlonové závodění i ze zadních pozic. Všechno zlé může být k něčemu dobré. Každá zkušenost se hodí.
Když vám v uvozovkách dojde a veškerou energii vyčerpáte, má smysl pokračovat nasílu?
Vždyť vás později můžou dostihnout nejrůznější zdravotní následky. Většinou se to stává kvůli podcenění celé závodní přípravy. Fenoménem dnešní doby je vyhledávat nějaké extrémy. Triatlon je poměrně nákladný sport z hlediska vybavení, které musíte mít, a také z hlediska startovného. Ohromnou roli hraje i časová tréninková náročnost. Čím dál častěji jej zkouší lidé, kteří jsou na tom dobře finančně, kteří něco dokázali v práci a v zaměstnání a teď hledají limity ve fyzickém výkonu. Kolikrát to dopadá velmi špatně. Ojedinělými případy nejsou ani úmrtí z důvodu dehydratace nebo špatné suplementace.
Čeho se dotyční musí vyvarovat?
Je potřeba mít nadhled a dokončení závodu nebrat jako středobod všeho. Je to o lidské zodpovědnosti a také o tom, jak si všechno rozvrhnete v hlavě. Přirovnal bych to k jízdě autem. Buď budete dodržovat rychlost, kterou máte, anebo budete riskovat a jednou se vám to vymstí. Je to člověk od člověka, názor od názoru.
Jakého závodního módu se drží David Jílek?
Vím, co si můžu dovolit ke svému tělu, abych na konci závodu neležel napíchnutý na kapačkách jako stovka mých soupeřů ze startovního pole. Pokud to není míra převyšující mé priority, nejsem schopný za tuto hranu jít. Není příjemné vidět odjíždějící sanitky, jak odváží do nemocnice jednoho závodníka za druhým. Většinou se jedná o stejné nebo podobné hazardéry. Oni musí vědět, jestli jim to za to stojí, nebo ne.
Kolik hodin týdně strávíte „ládováním tréninkového menu“?
Oproti minulosti jsem metody trošičku poupravil a změnil. Když jsem studoval vysokou školu, pravidelně jsem se blížil ke třiceti hodinám týdně. Teď se pohybuji lehce přes dvacet, maximálně k pětadvaceti. Je to dané tím, že mám za sebou deset let systematického tréninku, což je v podstatě deset tisíc hodin. Člověk si díky tomu může dovolit podstupovat intenzivnější tréninky, které jsou o něco kratší a časově ne tolik náročné. Moje tělo by zvládalo větší zátěže, ale potom bych doma nebyl schopný fungovat jako normální otec. (úsměv)
Dejme tomu, že je hezký letní den a máte před sebou klasický zápřah se vším, co k němu patří. Z čeho sestává?
Za normálních okolností chodím třikrát týdně plavat. Takže vstávám před šestou ráno a do půl osmé mám odtrénovanou první jednotku. Jedu domů na snídani, odvedu malou do školky a u počítače si vyřídím pracovní povinnosti. Druhá tréninková fáze je buď přes oběd nebo v odpoledních hodinách. Záleží na počasí a časových možnostech, přičemž na střídačku střídám kolo a běh. A když se poštěstí a zvládnu absolvovat tři jednotky za den, tak si je rozděluji na jednotlivé části s tím, že závěrečný bod programu je už spíše ve znamení regenerační vyjížďky nebo lehčího běžeckého klusu.
Triatlonista se neobejde bez systematického zdokonalování plavecké formy, což může být v době koronavirových zákazů docela tvrdý oříšek. Jaké prostředky používáte k jeho rozlousknutí?
Bazény jsou až na drobné výjimky zavřené už v podstatě rok. S kamarády jsme chodili plavat ven. Čas strávený ve vodě jsme od září pořád navyšovali a prodlužovali až do chvíle, než v prvních prosincových dnech začalo mrznout. Naštěstí v neštěstí nám zrušili dva závody v Izraeli na Sahaře, na které jsem se chystal, takže jsem kvůli bazénu neměl potřebu jezdit někam do Polska. Paže jsem posiloval na běžkách nebo specifickými cvičeními s gumami.
Před týdnem jste se dozvěděl, že se otevírá březnový závod v Dubaji, který vás zajímá. To už se bez bazénu nejspíš neobejdete…
Zatím to vypadá, že by akce v Dubaji opravdu mohla proběhnout. Zrovna se chystám do Polska, abych zjistil, jestli mi to k něčemu bude. Pokud ano, kvůli plavání v bazénu tam budu jezdit třikrát týdně.
Není pro sportovce extrémně demotivující, když na konci tunelu vidí jen miniaturní světélko s nejistými obrysy? Musíte dřít bez toho, abyste dopředu věděli, co bude, nebo nebude.
Poctivě na sobě pracujete a chcete to někde prodat. Něco budujete a chcete z toho i něco získat. Zvlášť když jste typ člověka, který oproti ostatním závodí výrazně častěji. Pořád se ale bavíme o věcech, co nejsou až tolik důležité. Nejde nám totiž o život.
To je pravda. Na druhou stranu vás sportovní činnost živí.
Komplikuje nám to plánování na další týdny a měsíce. Musím si koupit letenky, zaplatit licence a potom mi o dva dny později oznámí, že se závody ruší. Peníze, které jsem do toho vrazil, mi nikdo nevrátí.
Triatlon v porovnání s hokejem, fotbalem, tenisem a dalšími světovými velikány na poli sportu není tolik populární, což se mimo jiné odráží na daleko menším zájmu sdělovacích prostředků. Nemrzí vás, že odezva a zpětná vazba ze strany médií nekoresponduje s tím, co musíte v tréninku a závodech podstupovat?
Mrzí, i nemrzí. Beru to tak, jak to je. Nejsem žádný exhibicionista, který by se potřeboval někde prodávat. Svým způsobem mám tu výhodu, že nejsem v kolektivu, není na mě vázaných dalších deset nebo dvacet spoluhráčů z týmu, nemusím jezdit na společná týdenní soustředění a od rána do večera tam poslouchat, co se po nás chce. Všechno si můžu řídit sám a oproti kolektivním sportovcům jsem pánem svého času. Má to svoje výhody i nevýhody. A že triatlon není tolik medializovaný? Je to škoda, ale co naděláme. Samozřejmě by bylo fajn, kdybych si během pěti let kariéry mohl vydělat a zajistit se na zbytek života, ale protože tomu tak není a nikdy nebude, musím to řešit a poprat se s tím jinak.
Dopřejete si občas kalorickou bombu? Třeba vepřo knedlo zelo? Nebo jedete vyloženě po zdravé linii a žádné „výbuchy“ s jídlem ke štěstí nepotřebujete?
Možná to bude znít jako klišé, ale triatlon a sportování je pro mě životním stylem. Po deseti letech už vím, co a jak. Vím, že mám dva až tři tréninky denně. Vím, co a kdy jíst. Ačkoliv tomu život trochu přizpůsobujete, není to z mého pohledu nijak zvlášť limitující. Nejsem žádný puntičkář. Řídím se pravidlem osm ku dvěma, devět ku jedné, což je poměr zdravých a nezdravých potravin. Žena naštěstí taky upřednostňuje zdravou výživu, takže to máme hezky synchronizované a oba se stravujeme kvalitně.
A co alkohol?
V podstatě ho nepiju. Tím nechci říct, že by mi dělalo problém dát si večer se ženou sklenku vína. Nebo když sedíme s kamarády, objednat si pivo.
Alkoholické pivo?
Většinou ovocné, takže nealkoholické. (smích) Ne ze zásady, ale spíš kvůli tomu, že mi alkohol opravdu moc nechutná.
Buďte první kdo přidá komentář