ŠUMPERK • Tři roky se staral o zdraví Ester Ledecké. Pracoval s Nikolou Sudovou, byl fyzioterapeutem české reprezentace v orientačním běhu. V současnosti tvoří realizační tým Anny Fernstädtové, výtečné skeletonistky. JAKUB MAREK je v kurzu. Bývalý šumperský házenkář patří ve svém oboru mezi absolutní špičku a zájem elitních sportovců to jen potvrzuje.
Pavel Podešva, Petr Fišer
Poznal jste jich celou řadu. Jací jsou?
Vždycky jsem si dělal srandu, že vrcholoví sportovci jsou autisti, protože každý z nich je svéráz a potřebuje jiný přístup. Všechno se točí kolem nich. A tak je to správně. Kdybych to zjednodušil, jsou a zároveň nejsou egoističtí. K tomu je připravuje parta lidí, kteří se jim musí přizpůsobit.
Na jakých stěžejních bodech je postavená role fyzioterapeuta?
Má na starost, aby se správně zregenerovaly sportovcovy poškozené měkké tkáně. Naordinuje mu vhodná kompenzační cvičení a strečink, masíruje ho a celkově se o něj stará. Je to hrozně individuální. Někdo reaguje sledováním televize, někde se jde vyklusat. Nejde to zobecnit. Záleží, co chce sportovec. Jsme tam od toho, abychom mu pomohli podat co nejlepší výkon.
V čem konkrétně spočívají kompenzační cvičení?
Urychlují regeneraci nebo fungují opačným směrem než hlavní trénink. Zmíněná regenerace je z mého pohledu důležitější než samotný trénink. Když tělo dostane velký tréninkový objem, ale nemá jí dostatek, jde do závodu unavené. Samozřejmě bez tréninku to taky nejde. Všechno je to propojené, ale poměr by měl být minimálně jedna ku jedné. Já bych regeneraci od tréninku ani neodděloval. Je jeho součástí.
Je fyzioterapeut ve vrcholovém sportu nezbytnost?
Je velkou výhodou. Stejně jako není nezbytné mít externího trenéra, ale je to lepší, než když vás trénuje táta. Máte u sebe odborníka, který má znalosti i dovednosti a ví, co dělat a jak reagovat na určité situace.
Sport se za posledních třicet let neuvěřitelně zrychlil. Většina měřitelných výkonnostních rekordů je z tohoto období. Čemu to přičítáte?
Důslednější a propracovanější přípravě a regeneraci. Už nejde jen o zvedání činek a běhání, ale o maximální zefektivnění metod směrem k výkonu.
Má ještě sport na nejvyšší úrovni něco společného se zdravým životním stylem?
Řeknu to takhle. Podvrtnutý kotník by se podle učebnic měl na čtyři týdny fixovat, jelikož měkká tkáň se hojí tři až pět týdnů. Teprve potom se kotník může lehce zatěžovat. Když si jej podvrtne vrcholový sportovec, tak si ho zatejpuje a druhý den jde závodit. Aby si udržel výkonnost, neustále balancuje na hranici zdraví, zranění a nemoci, což si málokdo uvědomuje.
Dá se předpokládat, že riskuje proto, aby naplnil očekávání, ambice a cíle.
Společnost sportovce pořád tlačí k lepším výkonům. Říká se, že limity neexistují, ale tělo je prostě má. Už každodenní trénink je přetěžování. Na vrcholové úrovni se trénuje denně i dvoufázově. Člověk by měl sportovat, když se na to cítí. Profíci jedou pořád a klidně i přes zranění. Pro ně je hlavní vítězství. Na něj dřou. Každý chce být první. Ne druhý, ne pátý. První. A když výsledky nepřicházejí, člověk hledá jiné cesty. Může změnit trenéra, trénink, stravu. A jakmile tyto možnosti vyčerpá, jde přes zranění, jelikož je přetrénovaný. Cílem je přitom třeba vyhrát olympiádu. Atlet se na ni připravuje čtyři roky a zdraví jde stranou. Navíc je tam obrovský tlak médií. Z toho, co napíšou, si udělají úsudek milióny lidí. No a když je tam půlroční masáž, která sportovce pasuje do role favorita a pitvá se každý jeho krok… Kolikrát není co závidět.
Co když hrozí dlouhodobé následky?
Ve finále je to na rozhodnutí daného jedince. Sám zvažuje, co za to stojí, a co ne. Lidé z týmu slouží spíš jako poradci. Většina sportovců zdraví odsune na druhou kolej, protože se na závody chystá dlouhodobě a hodně tomu obětuje.
Nakolik jsou k takovým rozhodnutím způsobilí?
Každý chce vyhrávat. Tím je úsudek ovlivněný. Pokud jste dostatečně rozumný, uvědomíte si, že když budete závodit se zraněním, nestihnete třeba další tři závody. Potom záleží na prioritách.
Na jaké nejhorší zranění, s nímž někdo závodil, si vzpomenete?
Nikola Sudová vjela do boulí s urvanými křížovými vazy. Osobně jsem u toho nebyl, ale vím, že se to stalo.
Křížové vazy zajišťují stabilitu kolenního kloubu. Jak se s takovým zraněním dá odjet závod v akrobatickém lyžování?
Vyrobili jí na míru speciální ortézu. Šlo o její poslední olympiádu, na kterou dřela čtyři roky, takže hrozně moc chtěla. A jak se říká, urvaný vaz znovu neurveš. Zdravotně to nakonec dopadlo dobře, nic horšího se jí nestalo.
Nakolik umí moderní technologie kompenzovat zdravotní nedostatky?
Vykompenzovat jde v podstatě cokoli. Stačí mít kolem sebe lidi, kteří přemýšlí jako sportovec a jsou schopni sehnat nebo vyrobit věci na míru.
Kde se potom nachází hranice zakázaného a povoleného?
Záleží na sportu. Někde se o tom pravidla vůbec nezmiňují, jinde ano. Třeba při střelbě na trap nejsou povolené tejpy na rukou. Pokud se totiž segment zatejpuje, je stabilnější. To má pak vliv na přesnost.
Ester Ledecká se na zimní olympiádě stala českou senzací. V jakém režimu se odehrával váš běžný den, když jste ještě působil v jejím týmu?
Vstal jsem na rozcvičku a po ní šel na kopec. Tam jsem vozil věci nebo natáčel tréninky. Někdy jsem fungoval jako pomocný trenér nebo asistent, který vyřizoval, co bylo zrovna potřeba. Po obědě jsem dohlížel na kondiční nebo kompenzační trénink. Večer jsem jí uvolňoval ztuhlé svalstvo.
To nezní jako učebnicová role fyzioterapeuta…
Byl jsem taková holka pro všechno. Jeden člověk na jeden post, kde se každý stará o to svoje, funguje jen u velkých týmů. V menších je třeba být multifunkční.
O fyzioterapeutech se s nadsázkou říká, že sportovci za vámi chodí i na záchod. Je to pravda?
Jsme s nimi opravdu skoro pořád. Z velké části si vybudujeme kamarádský vztah a řešíme, jak se třeba vyspal. To trenéra nezajímá. Ale když se sportovec nevyspí, nastává problém. Spánek je nejdůležitější složka regenerace.
Jste tedy ten, komu se hodně svěřují?
Fyzioterapeut je nárazník mezi sportovcem a zbytkem týmu. Ester by třeba nikdy trenérovi nepřiznala, že je unavená. Pro ni víc tréninku znamenalo větší výkonnost. Chtěla trénovat pořád. Já fungoval jako spojka mezi ní a trenérem, který trénink přizpůsobil tak, aby se neservala. Lyžování je riskantní sport. Unavený člověk ztrácí koncentraci a hrozí vážné zranění.
Dejme tomu, že ke zranění skutečně dojde. Jaké jsou vaše možnosti?
Dost omezené. Důležitá je technická podpora, kterou člověk má. Je možnost vozit s sebou lasery a přístroje na elektroterapii, pokud sportovec chce. Ester nechtěla, proto jsme používali klasické masáže, tejpy, fixace a podobně.“
Zmínil jste moderní technologie. Dá se říct, že už jsou dostatečně otestované?
Veškeré věci jako lasery a elektroterapie jsou ještě v plenkách. Oboje se sice zná desítky let, ale málokterý člověk do sebe nechá dvacetkrát píchnout, aby se zjistilo, co se s tělem děje po aplikaci tolika ampérů, voltů, magnetoterapie nebo laserových paprsků.
Považujete fyzioterapii spíše za progresivní, nebo ustálený obor?
Spíše ustálený. Akorát se částečně obměňují a doplňují koncepty a techniky, které někdo vymyslel pár desítek let zpátky. Všechny nové věci jsou modifikací nebo propojením starých. Řada lidí by určitě nesouhlasila, ale podle mě už se toho moc nového vymýšlet nedá. Lidské tělo se z pohledu fyzioterapie zkoumá hrozně dlouho.
Podíval jste se na olympiádu. Čím vás olympijské prostředí zaujalo zevnitř?
Bylo jiné, než jsem čekal. Pro diváka to bylo profesionální, pro samotné sportovce tolik ne. Žili daleko od sportovišť, byl problém s organizací tréninků. Už nešlo moc o sport. Režim byl nastavený tak, aby vyhovoval televizním konzumentům. Když se závod měl jet v tu a tu dobu, jel se skoro za každých podmínek. Na sportovce a jeho tým nikdo nehleděl. Ve Světovém poháru by pořadatelé ten samý závod o den posunuli, protože by byl zbytečně riskantní. Na olympiádě se plán dodržoval za každou cenu.
S Ester Ledeckou jste byli parťáci tři roky. Proč jste se rozhodl vaši spolupráci ukončit?
Bylo toho víc. Tři roky jsem nebyl doma a žil život ostatních lidí. Hlavně jsem ale vyčerpal sám sebe a neměl Ester kam posunout. To pro mě bylo nejdůležitější. Cítil jsem, že se mnou by mohla mít stejné výsledky, ale už ne lepší. Takže bylo načase odejít.
Buďte první kdo přidá komentář