ŠUMPERK • Realizační tým, který bude zodpovídat za výsledky hokejových Draků, je kompletní. Hlavního kouče Martina Janečka doplní na střídačce LUKÁŠ MAJER. V pouhých pětadvaceti letech upřednostnil šumperské angažmá před pokračováním v Českých Budějovicích, kde zastával post šéftrenéra mládeže.
Petr Fišer
Nejde o náhodné propojení. Oba se znají, oba jsou naladěni na stejnou frekvenci. „Na myšlenku trénovat mě přivedl pan Janeček. Jsem mu za to vděčný. Uměl nás nadchnout. Viděl jsem, že existuje i jiná cesta k vyniknutí,“ svěřoval se „benjamínek“ Majer v rozhovoru, který poskytl před čtyřmi roky Mladé frontě. V žebříčku hodnot má hokej hned za rodinou a zdravím. „Dělám, co mě baví. Trenéřina je ošemetná, kdykoliv mi můžou říct: ‚Čau. Na shledanou. Sbohem…‘ Proto si vážím každého dne. Pokud nebudu hlupák a vydržím makat, můžu mít hodně dnů spojených s hokejem.“
„Začínal jsem v sedmnácti s nejnižší licencí. První sezóny mě vycvičily.“
Do své práce je blázen. Zažranost a verva z něj přímo čiší. Sotva splnil věkové předpoklady, získal druhou nejvyšší licenci B. Učí se, čte, vyptává se moudrých a poslouchá je třeba i po půlnoci. Objíždí semináře, objevuje novinky, pečlivě se chystá na každý trénink. Když mu bylo jedenadvacet, stal se šéftrenérem mládeže v Kralupech nad Vltavou. „Jako rozený Prostějovák jsem dojížděl do Olomouce, kde jsem hrál dorosteneckou extraligu. Moje výkonnost stačila na druhou nebo třetí lajnu. Nebyla to úplně bída. Ale v hlavě se mi honily různé myšlenky, viděl jsem se jinde. Poslední sezóna se nám jako týmu nepovedla. Hokej mě tolik nebavil, netěšil jsem se na tréninky. Cítil jsem, že v jiné pozici můžu být úspěšnější,“ vrátil se do období zásadního zlomu. „Když s námi David Pastrňák hrával v dorostu a jezdívali jsme na společná soustředění, koukal jsem na něj, jak je vysmátý a jak se hokejem baví. Draftovali ho do NHL a já trčel v Olomouci a trápil se. Rozhodl jsem se, že po sezóně s kariérou hráče seknu a budu se naplno věnovat práci trenéra.“ Pro Lukáše Majera to nebyla žádná novinka. „Už dřív jsem trochu pomáhal. Pak jsem se zapojil v managementu klubu, při tom jsem studoval gympl a na celý úvazek trénoval. U dětí bylo moje mládí výhodou, měl jsem k nim blízko. Horší to bylo u rodičů, kteří nechovají respekt k autoritám. Začínal jsem v sedmnácti, s nejnižší licencí. Opírali se do mých asistentů, zároveň otců našich hráčů. Bylo to těžké. Ale první sezóny mě vycvičily a s odstupem času jsem za ně rád.“
Hráče si dostatečně nehýčkáme
Protože mu teklo trenérské mléko po bradě, a ještě neměl ani dvacet let, musel počítat s tím, že bude čelit nejrůznějším reakcím a narážkám na svůj věk. „V první řadě musím umět něco na ledě. Něco po mužstvu chci? Předvedu mu to. Hráče musím zdravě respektovat a vytvořit jim příznivou atmosféru. Sám jsem se na hokej vykašlal, protože mi v šatně chyběla. Když jsem končil, viděl jsem, že půl kabiny hokej nebaví,“ svěřoval se bez okolků. „Přitom ho mám strašně rád. Jenže jsme byli znudění a při tréninku se dívali na hodiny, kdy bude konec. Proto jsem se od začátku snažil pracovat tak, aby se to mým klukům nestalo. Věděl jsem, že mají problémy ve škole, že musí dojíždět. Nehulákal jsem na ně po každé chybě. A myslím, že si toho vážili.“ Hráči potřebují realizační tým, který je vtáhne do dění. Je zle, když se cestou na zimák ptají, co zas ten blbec vymyslí za hovadinu… Majer dobře ví, jak to chodí a čeho je potřeba se vyvarovat. „Hokej je musí pohltit, aby mu mohli dávat sto procent. Musí na mně vidět, že beru svoji roli vážně, abychom nešli proti sobě a naopak byli na stejné vlně. Vážím si starých bardů, kteří odtrénovali čtyřicet let. Ale aniž bych se bavil o věku, prostředí kazí trenér, který hráči ani neodpoví na otázku. Arogance, nepřipravenost na trénink, nepřipravenost na zápas,“ vypálil, co mu vadí. „Viděl jsem za víkend řadu utkání a při málokterém z nich byl trenér slušně oblečený, měl nějaký projev ke svým svěřencům a střídačka pod ním žila. Realita byla jiná. Jeden kouč na sedmnáctičlenný tým, ruce v kapsách, na sobě v sobotu ráno stejné věci, jaké měl v pátek večer na diskotéce. Kluci z týmu to vidí, vidí to i rodiče. Hráče si dostatečně nehýčkáme. V klubu je třeba nastavit co nejpříjemnější náladu. Musím se pokaždé nachystat, nesmím nikdy přijít pozdě. Když jdu do kabiny, musím být v pohodě. Nemůžu na ně přenášet svoje splíny nebo naštvání.“
Přesun, který vyvolal rozruch: „Všichni z toho byli na větvi.“
Jako byste hodili kámen doprostřed klidné hladiny. Majerův přesun do Českých Budějovic způsobil pořádný rozruch. „Byl jsem v pozici šéfa budějovické akademie tři měsíce a za tu dobu se kolem mě strhl poprask. Všichni z toho byli na větvi. Proto jsem začal zjišťovat, jak to chodí v zahraničí. Hezkým příkladem je Švédsko. Tam jsou na vysokých pozicích trenéři narození v roce 1998. Například Tomas Montén, nynější trenér švédské dvacítky, byl v devatenácti letech hlavním koučem dorostenců v Moře. Dostal šanci a dnes má druhý nejprestižnější trenérský post ve Švédsku,“ odhalil, jak to funguje na severu Evropy. „Lidé u nás jsou velice často zkostnatělí do té míry, že nedávají prostor iniciativě ze strany mladých, kteří ještě mají energii k novým změnám. Otázkou je, jak budu vypadat za dalších dvacet let fungování v našem systému. Smekám před trenéry, kteří v něm působí dlouho a mají neustále chuť. A že je mi pětadvacet? Když se dnes podíváme na Davida Pastrňáka, tak to je pro všechny vzor, kam lze v hokeji dojít. Hraje NHL a je elitním střelcem. Přitom je ještě o půl roku mladší než já, ale jeho věku se nikdo nediví. Zato když nějaký Majer nastoupí do funkce šéfa akademie, je to u nás něco kompletně nového. Je přece jedno, kolik vám je. Záleží na tom, jak tu věc děláte a s jakou chutí ji děláte.“
Buďte první kdo přidá komentář