V Thajsku je běžným prostředkem veřejné dopravy. Jako motorizovanou formu tradiční rikši ho tamní taxikáři využívají zvláště k odvozům turistů z letiště. Řeč je o tzv. tuktuku, motorizované tříkolce, která se před časem objevila také v Česku. Hranický cestovatel Tomáš Vejmola s ní dojel po vlastní ose z Thajska až na Moravu. Povídali jsme si o tom při prázdninovém setkání v Zábřeze, kde se zastavil v rámci letního putování okolo českých hranic.
Vladimíra Bartoňová
• Máte asi nejpodivnějšího veterána v Česku. Představte nám ho, prosím.
Jmenuje se Žihadlo a je 38 let starý. Je těžké ho opravit, protože mu nikdo nerozumí. Žije si svým vlastním životem.
• Prý jste jediný, kdo ho umí řídit.
Thajska, je to 13 tisíc kilometrů, s naší dnešní cestou 15. Pokud je něco špatně, doslova to cítím, čichám, jestli něco nehoří nebo se nepálí… Až po tisících kilometrů jsem mohl říct, že ho umím řídit. Plyn to má na řídítkách a spojku taky jinde, musí se vědět, v jakých otáčkách ho držet.
• Jak jste se setkali?
Stroj jsem si vybral. Viděl jsem ho v atlase světa u babičky a tam přišlo rozhodnutí si ho pořídit. Splnilo se mi to až před dvěma lety, kdy jsem si pro něj zaletěl do Bangkoku. Bylo to tak trochu dobrodružství, jet přes půl světa se strojem, kterému nerozumíte, nejste mechanik a neumíte pořádně anglicky… Jel jsem rok, jel jsem sám a změnilo mi to pohled na svět a na všechno okolo. Do té doby jsem si totiž myslel, že nic nesvedu a s ničím si neporadím. Ale potkal jsem spoustu hodných lidí a dokázal si, že když není na výběr, vždycky to nějak jde.
• To jste kvůli tomuto zjištění musel až do Bangkoku?
Byla to plánovaná cesta, příběh se spoustou otazníků. Až budu mít jednou děti a vnoučata, budu jim mít co vyprávět. Předtím jsem pracoval v Anglii, abych si na ni vydělal, a také si plno lidí předkoupilo knížku, kterou jsem po návratu napsal. Tím mi na cestu velkou měrou přispěli. Asi devět měsíců jsem cestu dopodrobna plánoval a vybíral země, přes které pojedu – Indie, Nepál, Írán… Byl to útěk ze stereotypního života a zážitky z této cesty budu žít do konce života.
• Proč zrovna toto vozítko?
Líbilo se mi navštívit Thajsko, kde toto vozítko používají jako taxík. Takže rovnou z letiště jsem zamířil k prvnímu taxikáři se slovy: „Dobrý den, chci koupit váš tuktuk. Chci jet na Moravu, kolik to stojí?“ Nakonec jsme se domluvili na třiceti tisících našich korun. To je běžná hodnota tohoto stroje. Vzal jsem si tak starý schválně, abych ho tady mohl přihlásit na veteránské značky, což se mi po roce povedlo. Pod svá křídla mne vzala jedna pražská organizace poté, co tuktuk zhlédli tři komisaři a splnil jsem všechny papírově dané podmínky registrace. Jsem jediný majitel v Evropě, takže na sraz tuktuků to zatím nebude.
• Na co to jezdí?
Jezdí to na benzín, ještě v Thajsku jsem to na něj předělal. Tam s ním taxikáři jezdí na plyn. Žere to strašně moc – i trávu u silnice. (smích) Spotřeba se v průměru pohybuje okolo devíti litrů na sto kilometrů, což vysvětluje, proč jsem potřeboval mít peníze s sebou předem.
• Co bylo dál?
Pak jsem objížděl republiku. Cílem bylo navštívit lidi, kteří mne podpořili, a s tuktukem jim osobně poděkovat. Byly to tisíce osobních setkání, které mne také obohatily. Zmínil jste se o knížce. Knížka se jmenuje Tomík na cestách: Tuktukem z Bangkoku až domů. Vyšla v nakladatelství Albatros, je pořád v prodeji a stále je o ni zájem. Z této příhraniční cesty už kniha nebude. Ale bude video – film, jak je krásně u nás v Česku, kde se dají potkat hodní lidé a zažít spousta nezapomenutelných příběhů.
• O tom budete 23. září povídat v Šumperku?
Ne, tam zazní akorát veselé příhody z natáčení. Vyprávění bude o tom, jak jsem tuktuk na Moravu vezl a co všechno jsem s ním po cestě zažil.
• Proč vlastně tuktuk? Jak vznikl tento název?
V Thajsku vozítku říkají autorikša. Tak tam pro turisty slouží a běžně funguje. Vybaven dvoutaktním motorem vydává po nastartování zvuk tuk-tuk, tuk-tuk, a tak ho turisté v 70. letech překřtili. Dnes už mu v Bangkoku nikdo jinak neřekne.
• Jakou další cestu tuktukovi chystáte?
Měl jsem jet do Mongolska, ale záměr zhatila korona. Namísto toho vznikla ve spolupráci se šumperskou expedicí cesta okolo českých hranic. Absolvovali jsme ji za 14 dní a najeli při tom po nejzapadlejších silnicích regionu téměř dva tisíce kilometrů. Asi nejtěžším úsekem byl Boží Dar, kam jsme se s tuktukem také vyšplhali. Další cesta bude záviset na tom, jak se zařídí korona a jakými opatřeními na ni vláda zareaguje. Přáním je projet se s tuktukem v průběhu deseti let okolo světa.
• To je hodně konkrétní plán…
(smích) To už mi říkali před první cestou. Ale je potřeba ho mít, a i když se úplně přesně do konkrétního cíle nepodaří dorazit, je potřeba o tom mít alespoň vysněnou představu.
Buďte první kdo přidá komentář