Koronavirové období tráví každý jinak. Někdo má práce nad hlavu, někdo více odpočívá. Dva mladí tvůrci Markéta Dočkalová a Štěpán Mikulenka tráví tyto dny ve sklepě šumperského Domu kultury. Přijali výzvu, aby z letitého harampádí zkusili vytvořit objekt, který hezky zapadne do vzpomínek na dobu, kdy se Dům kultury Šumperk 7. května roku 1980 poprvé otevřel veřejnosti. Oba mladí tvůrci teď tráví hodiny času bez nároku na honorář nad něčím, co by v následujících měsících přineslo ostatním radost, zážitek a současně je vedlo k zamyšlení.
Hana Písková
Proč jste se rozhodli nabídku Domu kultury přijmout?
M. D.: Ta nabídka mi prostě přišla zajímavá. My jsme měli před nedávnem výstavu skupiny mladých umělců Upside Down v Eagle Gallery a mě napadlo hned kontaktovat Štěpu (Štěpána Mikulenku – pozn. redakce), protože jsem si říkala, že by bylo fajn zase pracovat ve skupině. A protože prostory tady ve sklepě nejsou zase tak velké, řekli jsme si, že ve dvou to bude tak akorát.
S Markétou Dočkalovou jsem už rozhovor pro Týden na severu dělala, když jsme se potkaly na výstavě jejích obrazů. Ona už je v nějaké škatulce místních umělců. Vás, Štěpáne, ještě zatím asi tolik příznivců umění nezná.
Š. M.: Já jsem takový umělec-neumělec. Studuji obchodku, ale vždycky jsem se o umění zajímal. Tvořím koláže, píšu básně a tak. Hodně se pohybuju mezi umělci a postupem času jsem zjistil, že jsou tu lidé, kteří mají talent, mají potenciál, ale není tady nikdo, kdo by jim dal šanci ho využít, rozvinout. Tak jsem si řekl, že pro ně udělám výstavu. Pustil jsem se do projektu Upside Down a vznikla z toho krásná akce. Stmelila lidi, kteří tvoří, hledají cestu a jsou na začátku umělecké tvorby. Já doufám, že podobné akce jim mohou pomoci.
Kam byste zařadili dílo, na kterém teď právě společně pracujete?
Š. M.: Oba na to máme asi trošku rozdílný názor. Já si to představuji jako instalaci, že to není vyloženě socha nebo nějaká skulptura. Pro mě je to instalace, jejíž součástí bude vizuální zážitek. Zároveň chceme pomocí videa promítat audiovizuální záznam, takže to bude, doufám, zážitek pro více smyslů. Nepůjde o jednostranné umění, ale bude to hrát na více frontách. Nevím, jestli je to srozumitelné. Uvidíme, co z toho vznikne.
M. D.: Během těch čtyřiceti let fungování kulturáku se tu nastřádalo strašně moc věcí, které by šly normálně do koše. My vytvoříme nějaký koncept, použijeme ty staré věci a uděláme z nich takovou multivěc. Chceme, aby lidi na to mohli nejen koukat, ale budou se do toho moci i zapojit, protože tady je spousta panelů s tlačítky, takže to bude takové hravé, interaktivní.
Dělali jste už někdy něco takového?
M. D.: Ne.
Š. M.: Popravdě ne. Je to naše „poprvé“. A proto jsme se do toho vlastně chtěli pustit, protože všichni se shodneme asi na tom, že výstavy takových interaktivních děl jsou zajímavé, hravé. Může to být zábavné napříč všemi generacemi a bude to přístupné pro víc lidí. Akce, kterou jsme nedávno dělali, byla zaměřená především na mladší generaci, tohle může oslovit i generace, které zažily, když se kulturák stavěl. Samotné věci, ze kterých stavíme, jsou odkazy na dřívější dobu. Když se dívám třeba na tuto televizi, říkám si, že je to skoro absurdní, že jsme měli takovou krabici doma. Pro někoho bude setkání s naší instalací cesta časem, pro někoho to bude hravé umění, že to bude hezké pro pohled, a zároveň se toho lidé budou moci do určité míry dotknout, což u spousty uměleckých exponátů není možné.
Věci, které máte kolem sebe, můžou být pro někoho haraburdím, vy v tom ale asi vidíte to krásno. Co je tady pro vás zatím největší poklad?
M. D.: Pro mě jsou to asi právě ty staré kovové desky s různými čudlíky. Lidé si budou moci užívat dotek, budou se moci zapojit, což mi přijde super. Těch tlačítek je tady strašně moc.
Š. M.: Mně se nejvíc líbí mikrofon ze sedmdesátých let, který je designově strašně pěknej. Proti tomu, co se dělá dneska, to je fakt na úrovni. Pak se mi líbí televize, které jsme tu našli, protože pořád fungují, ale zároveň z nich dýchá to retro. Jako malý jsem se ještě díval na takovou televizi, takže mám asociace.
Když pomineme tu dobu, kterou trávíte tady při tvorbě, jak jinak prožíváte to koronavirové období?
M. D.: Zavřeně. U mě se to ale vlastně moc nezměnilo, já jsem hodně doma zavřená a pořád něco tvořím. Nepříjemné je to v tom, že se člověk nemůže setkávat s přáteli a je to nucené zavření.
Š. M.: To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se do toho tvoření vrhl. Je moc příjemné ráno vstát za nějakým účelem a moct něco dělat. Je to prostor pro to, abych mohl tvořit. Takže karanténu vlastně vnímám zčásti pozitivně, protože teď se nemusím tolik starat o školu, tím pádem mám na tvorbu víc času. Pro spoustu lidí toto období není vůbec inspirativní.
Bude mít ta instalace nějaký název?
M. D.: Já bych to nechala spíš jen tak bez názvu, že to dílo bude mluvit samo o sobě.
Š. M.: Vidím to stejně. U některých děl je asi nutné, aby měla název. Tohle ale bude mluvit za sebe a každý si to může pojmenovat v hlavě po svém podle toho, co mu to bude připomínat.
Když jsme se seznamovali, zaznamenala jsem u vás názor, že jste rádi za tu tvorbu. A tak trochu si vybavuji postesk nad tím, jak jsou dnes lidé závislí na nových technologiích. To mě u lidí vašeho věku příjemně překvapilo.
Š. M.: Tohle bude právě téma videí, která budeme chtít promítat prostřednictvím těch televizí v instalaci. Chceme udělat do určité míry abstraktní skeče, ze kterých bude pramenit jasný vzkaz dotýkající se právě tématu závislosti na sociálních sítích a celkově na internetovém prostoru. Chceme ukázat, že v dnešní době už nepotřebujete drogy, abyste byli závislí, že stačí to prostředí kolem vás a je lehké do závislosti, třeba na těch sociálních sítích, spadnout, protože společnost je ve většině případů ukazuje jako pozitivní. Ve skutečnosti se na nich ale odehrává spousta věcí, které nemusí přinést pro jedince nic dobrého.
M. D.: Jsme zahlceni elektronikou, technologiemi, sociálními sítěmi, informacemi z médií. Pak člověk kolikrát neví, na co se dřív soustředit, jestli na ten reálný život, nebo spíš na život na sociálních sítích, protože dnešní doba k tomu tak nějak směřuje. Pro nás je zajímavé tyto myšlenky v rámci připravované instalace ztvárňovat.
Buďte první kdo přidá komentář