ŠUMPERK • Radost a nadšení z toho, že se regionální seriál horských kol pojede i letos, zkalila krajně neradostná zpráva připomínající blesk z čistého nebe. Ve čtvrtek 21. května přišla početná cyklistická parta o Vladimíra Kohouta, do poslední chvíle tvůrčího organizátora Šumperského poháru.
Petr Fišer
„Byl to náš velký kamarád, obrovský nadšenec, a hlavně cyklista tělem a duší. Donedávna bydlel v Šumperku, kde má plno přátel. Z tohoto světa odešel náhle, o to je všechno smutnější,“ sklopil oči Ivan Vavřík. „Cyklistika a rodina pro něj byly vším. Nejdříve sám aktivně a úspěšně závodil, potom působil jako trenér. K závodění přivedl oba syny Tomáše a Milana, po sportovní cestě doprovázel i svá vnoučata. Mimo jiné koučoval cyklokrosového reprezentanta Šimůnka. Zapomenout se nedá ani na jeho konstruktivní podíl při historicky úspěšných závodech Českého poháru a mistrovství republiky horských kol ve Velkých Losinách. Laďo, ať ti to dál šlape i v nebi. Budeš nám tu moc chybět,“ vzkazoval za všechny Vavřík.
Vladimíra Kohouta zasáhla rána osudu ve chvíli, kdy se tok jeho myšlenek stáčel k chystání nového ročníku Šumperského poháru. „Zemřel s organizátorskými papíry v ruce. Možná je to pro mě varovné znamení: ‚Vavřo, konči,‘“ hlesla tichým hlasem dlouholetá postava na pořadatelské scéně. V bohaté minulosti zásobovala spokojené fanoušky předhazováním nejrůznějších lahůdek nejvyšší republikové kvality. Ať už šlo o duatlon, triatlon či extrémně populární bikerské svátky v losinských lázních.
Dnes má Ivan Vavřík klíčové zásluhy na skutečnosti, že Šumperský pohár stále žije. „V padesáti jsem pořadatelskou taktovku předal nastupující generaci s tím, že už chci mít klid. O rok později se mi všechno vrátilo zpátky jako bumerang. Nedařilo se shánět peníze a na finanční stránku se nabalovaly i další problémy. Ačkoliv si v mém věku nemusím nic dokazovat, pořád je to moje sportovní dítě zplozené před nějakými osmadvaceti lety. Proto mi nebylo a není lhostejné, pokud by měl pohár nadobro skončit. Když ho byla potřeba zachránit, udělal jsem maximum pro to, aby se zachránil. Nenechám ho umřít,“ sliboval odhodlaně. „Jsem vystudovaný tělocvikář, co má sport v srdci. Cyklistická oblast je mi hodně blízká i s ohledem na pracovní propojení. Na druhou stranu, nic netrvá věčně. Letošní ročník by měl být mým posledním. O to víc jsem rád, že se rýsuje můj potenciální následovník. Na jeho bedra by dopadala organizátorská část, já bych dál pomáhal se sháněním sponzorů a peněz. Řekl jsem do pětapadesáti, a pokud to klapne, nebudu na tom muset nic měnit.“
Buďte první kdo přidá komentář