POSTŘELMOV • Ve středu obrany se tyčí jako stožár. Pokud byste si na MIROSLAVA DVOŘÁKA (43) chtěli vsadit větší obnos peněz, můžete si být jistí na sto procent, že neuhne před ničím ani před nikým. Je jako zeď. Jako skála. Připomíná nejen fotbalistu z vyšlechtěné oceli, ale také sportovního Robocopa, jenž bojuje za svůj tým do roztrhání těla.
Petr Fišer
Rány se nebojí rozdávat, ani přijímat. Souboje s ním bolí. Ačkoliv je hra postřelmovského stopera založená na důrazu a důslednosti, málokdy se s někým dostane do křížku. „Že z vás vypadne ostřejší slovo nebo se trochu požducháte, to k tomu patří. Ale nic extrémního. Žádné rvačky, žádné bitky, žádné rozepře s diváky. Naopak jsem ten, kdo se vyhrocenější situace snaží uklidňovat a dotyčné od sebe odtrhávat, ať z toho není zbytečně ještě větší mela.“
Do všeho chodíte pěkně od podlahy. Potkalo vás během kariéry vážnější zranění?
Nerad bych to zakřiknul, ale zatím nic hrozného, co by mě na delší dobu vyřadilo ze hry. Snad už to doklepu ve zdraví.
V Písečné jste nastoupil se třiceti stehy na hlavě. Do takového dobrodružství by se asi nepustil každý.
Bylo to úplně v pohodě. Akorát v ochranné přilbě nejde hlavičkovat. Nebo jde, ale tolik to od ní nelítá, protože má v souvislosti s balónem tlumivý efekt. Už před třemi roky jste se zařadil mezi čtyřicátníky. Dokážete si představit, že byste se na soutěžní úrovni pohyboval tak dlouho jako Jaromír Jágr? Hokejové legendě nezadržitelně táhne na padesátku. Mám jeden sen. Chtěl bych si zahrát se svým synem. Doba není jednoduchá, ale pokud u fotbalu vydrží a bude na to mít, mohlo by to klapnout za nějaké čtyři roky, až mu bude šestnáct. Klidně to může být v „pralesní lize“. To je mi jedno. Nejatraktivnějšími lákadly I. B třídy jsou častá derby. Které máte ze všech nejradši? Největší náboj měly řežby s Lesnicí. Dřív to bylo mezi Postřelmovem a Sudkovem, protože polovina lidí ze Sudkova pracovala u nás v MEZ. Dnes už to ani zdaleka není takové jako dřív. Speciální nádech lokálního derby každopádně zůstává, stejně jako v případě našich soubojů s nedalekým Bludovem. Tvoříme tradiční trojlístek.
Je vám některý z týmů vyloženě nesympatický?
Nemám rád uplakaná mužstva. Naopak se mi zamlouvají kluby, jejichž mužské áčko je z velké části postavené na odchovancích, má to nějakou návaznost a vzájemně se známe. Pak je to většinou fajn.
Cítíte ráno, že jste den předtím odběhal celý zápas? Chce se vám po práci na každý trénink?
Občas se nechce ani mladším klukům. Člověk v mém věku ale zjišťuje, že musí trénovat víc než ostatní, aby jim stačil. Bezprostředně po zápase se cítím v pohodě, ráno taky. Spíš jde o to, že hlava by chtěla, ale nohy už nejsou tak rychlé. V tom vidím největší problém.
Z pozice obránce musíte nahánět mladší zajíce. Jak se ve vašich očích jeví současná hráčská generace v nejproduktivnějších letech v porovnání se služebně staršími fotbalovými puškami?
Přijde mi, že je míň zapálená. Když jsme byli v jejich věku, v mančaftu jsme měli daleko víc bláznů v dobrém smyslu slova, co byli magoři do fotbalu. Teď velmi často tvoří jen výjimky.
Při výhledu do budoucna to nevěstí nic dobrého. Většinu mužstev drží nad vodou přesluhující pardálové.
Je to tak. Mám z toho obavy, hráčů je míň a míň. Na jednu stranu rozumím tomu, že se mládežnické soutěže rozdělily na více kategorií, na druhou stranu je to vražda pro vesnický fotbal. Mladší i starší přípravku dáte dohromady relativně v pohodě, ale jakmile se přehoupnete do mladších nebo starších žáků, strašně složitě se vám skládá mužstvo ze dvou ročníků. Navíc je hrozně demotivující, když vám to ročníkově nevychází, musíte ostaršovat mladičké benjamínky a v každém zápase dostáváte nářez. Taky se stačí podívat, kolik je na okrese dorosteneckých týmů.
K tomu nepřející „pan Covid“…
Koronavirová krize tomu samozřejmě vůbec neprospívá. Jsem zvědavý, kolik dětí se vrátí k fotbalu nebo ke sportu obecně.
Postřelmov má po zkrácené podzimní části slušně nakročeno. Bavíte se v kabině o postupu? Je to aktuální téma?
Našlápnuto máme opravdu dobře, aktuálně jsme na prvním místě. Otázkou je, jestli se soutěž podaří dokončit. My doufáme, že ano. S tím, co se zatím stihlo odehrát, můžeme být spokojeni, i když ne všechno se povedlo podle našich představ. Třeba zápas v Bludově. Ten byl ovšem z nemalé části ovlivněn početnými absencemi na naší straně a nebýt pomoci kluků z béčka, sestavu bychom asi nedali dohromady. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se o postupu nebavíme. Mužstvo se před sezónou dobře posílilo, takže je to náš hlavní cíl. Solidně rozdělanou práci chceme dotáhnout do úspěšného konce, a pokud nám to situace dovolí, uděláme maximum, aby to vyšlo. Snad všechno klapne.
Koho považujete za nejvážnějšího protivníka v boji o titul?
Bezpochyby Bludov. Kdyby se loňská sezóna nepřerušila, tak by ji nejspíš vyhrál. Pozor si musíme dát i na černého koně z Bernartic. Vzájemný zápas nás teprve čeká a rozhodně to bude velká výzva, na kterou se moc těšíme.
Těšit se můžete i na zbrusu nový stadión!
Je to sen naší generace, našich předchůdců i našich následovníků. Bylo by naprosto úžasné, kdybychom ho mohli otevřít zápasem ve vyšší soutěži.
Neútulné prostředí starého hřiště u vlakového nádraží je mnohým trnem v oku. Dá se vůbec mluvit o výhodě spojené se specifickým prostředím, když se snažíte hrát jiný styl fotbalu než dřív?
Od doby, kdy k nám přišli kluci, kteří nás fotbalově posunuli dál, si troufám tvrdit, že už to taková výhoda není. Víc nám sedí větší a prostornější trávníky, na nichž se dá hrát techničtější fotbal. Náš menší „plácek“ naopak sedí soupeřům, kteří přijedou bránit a zabarikádují se před vlastní šestnáctkou.
Přestože jste často bodovali, hrající asistent trenéra Jiří Picka nesahal po pochvalném hodnocení příliš často. Je to jeden z největších kritiků v Postřelmově, nebo byly jeho připomínky oprávněné?
Jestli je největší kritik? Spíš mě napadá přívlastek ambiciózní. I když vyhrajeme, v našem výkonu kolikrát vidí nedostatky. Jde mu o jediné – posouvat nás pořád dál a dál. Souhlasím s tím, že některé zápasy nebyly úplně povedené. I s ohledem na kádr, co máme, bychom většinu soupeřů měli přejet o parník herně i výsledkově. Vždycky to takhle určitě nebylo. Můžeme se pořád zlepšovat.
Obstálo by současné mužstvo v I. A třídě?
Rozhodně. Nemusím o tom přemýšlet ani vteřinu. Posílilo nás iks borců, kteří mají zkušenosti nasbírané ve vyšších soutěžích. Zmíním posledního příchozího Honzu Nimrichtra. Hrával v divizním Šumperku a úroveň I. tříd převyšuje o pořádný kus. S pomocí nových nebo staronových tváří se podařilo navýšit kvalitu po všech stránkách. Místní kluci se po boku výborných hráčů můžou učit, zlepšovat, rozvíjet a fotbalově růst. A to nejen v zápasech, ale i na trénincích.
Co vám ve fotbale udělalo největší radost?
(přemýšlí) První, co mě napadne z čistě racionálního hlediska, je postup do I. A třídy v dresu Dubicka. Jinak mě těší každé vítězství. I to, že vůbec můžu hrát fotbal a jak jsem kariéru prožil a dál prožívám. Snažím se radovat z maličkostí.
V Postřelmově trénujete starší přípravku. Znamená to, že jste trenéřině přišel na chuť? Jaké máte plány?
Do budoucna si za sebe dokážu představit, že by se v Postřelmově scházely i děti ze sousedních vesnic. Dává mi to smysl z pohledu logistiky, vybavenosti, zázemí a dalších možností. Máme jim co nabídnout. Obec je nám hodně nakloněná a sportovní aktivity podporuje ve velké míře. Máme jednu z nejlepších hal, dobré hřiště u školy, do toho se staví nový stadión.
Kromě fotbalu je vám blízká i basketbalová scéna. Košíkovou kloubíte s fotbalem i ve třiačtyřiceti letech, což je docela unikátní záležitost.
Basket je super v tom, že mi vyplní zimní sezónu. Každopádně potom, co se změnila organizace soutěže a přibyly nám zápasy, už to takový med není. Možná pro mladší kluky, kteří chtějí hrávat častěji. Z věkového hlediska patřím v Postřelmově k průměru. Když máme hrát v pátek derby se Šumperkem a v sobotu derby se Sudkovem, tak upřednostním víkendový fotbal. Kdybych se totiž vydal na maximum během pátečního basketu, tak bych nebyl schopný o den později odvést absolutní maximum i ve fotbalovém utkání. Takže fotbal má přednost.
Kdo vás pod bezedné koše přivedl?
Basket hrál můj táta. V Postřelmově byla kdysi široká základna, pod vedením pana Janíčka se dala dohromady tři nebo čtyři družstva. Taťka pro mě hledal sport, při kterém bych se vybil a vyřádil, a já začal s fotbalem. Jednou jsme v tělocvičně čekali na halový trénink a před námi ho měli baskeťáci. Zeptali se mě, jestli bych si to taky nechtěl zkusit, a od té doby jsem se věnoval oběma sportům. V naší době to nebylo nic neobvyklého, právě naopak. Dělali jsme všechno, co nás bavilo. Ne jako dnes.
Buďte první kdo přidá komentář