ŠUMPERK • Statistiky nesleduje. Alespoň to tvrdí. Brankář hokejových Draků MAREK PEKSA žije přítomností. Naplno a se vším, co přináší. Jeho spokojenost nemůže být větší, než když ze života ukrajuje pořádné díly. Na oplátku nabízí stoprocentní zápal a profesionální přístup ve všem, co dělá.
Petr Fišer
Nejdůležitější je pro mě práce v daný moment. Chci ji odvést co nejlíp a ničím jiným se nezabývám. Samozřejmě je fajn, když se na konci ročníku nacházíte v pozitivních číslech. Ale abych během sezóny hlídal a zjišťoval, jak na tom jsem ze statistického hlediska, to opravdu ne. Nikdy jsem na to nebyl. V tomhle jsem asi trošku jiný.“
Ve třiceti letech máte pořádný kus sportovní kariéry teprve před sebou. Přesto vás můžeme považovat za hokejového světoběžníka. Jak se upekla vaše první zahraniční štace?
Ze Šumperka jsem odešel do Hodonína. Když jsem zvažoval, co dál, dostal jsem nabídku od Senice. Byla pro mě natolik zajímavá, že jsem ostatní možnosti neřešil a sáhl po ní.
Jakou měla tehdy úroveň druhá nejvyšší soutěž na Slovensku?
Byly tam velké rozdíly mezi týmy, které se pohybovaly navrchu a které na tabulkovém chvostu. Nejlepší mančafty by se neztratily v naší první lize, podle mě by v ní nehrály druhé housle.
Věděl jste, do čeho jdete?
Nevěděl. Šel jsem do něčeho úplně neznámého. I když se mnou počítali jako s prvním gólmanem, obsazení brankářských postů se vybíralo ze šesti kandidátů. Post jedničky jsem si musel obhájit.
Gólmani to v porovnání s útočníky a obránci mají daleko složitější. Chytat může pouze jeden. Odráží se to na větší rivalitě, která mezi vámi panuje?
Někdy je až nezdravá. Výjimkou nejsou ani stavy, kdy se brankáři nemají rádi. Zrovna v Senici jsme si padli do oka až neuvěřitelně, dokonce nám říkali bráchové. Předtím ani potom jsem se s něčím podobným nesetkal. Abychom se tolik skamarádili, tolik si rozuměli a tolik nám to klapalo. Pro mě to bylo unikátní. Dodnes jsme v kontaktu a zůstáváme velmi dobrými přáteli.
V předešlém ročníku jste tvořil dvojici s Michalem Waneckim. Dokázali jste si vyhovět? Vycházeli jsme úplně v pohodě. Pravidelné zápasové točení vám „šmakovalo“?
Nebudu lhát, moc mi nevoní střídání padesát na padesát. Zvlášť když vás soupeř zrovna moc neprověří, nejste v takové permanenci a potom musíte zápas stát. Každopádně jsou to rozhodnutí trenéra a vy je musíte respektovat. Protože jsem přišel až po startu sezóny, šlapal jsem v kolejích, které byly dané. Vždycky jsme se domlouvali dopředu.
Ve druhé lize jste patřil mezi gólmany s nejvyšší úspěšností. Protože jste drtivou většinu domácích zápasů zvládali ve vítězném duchu, mohl jste se do sytosti vyblbnout při pozápasových děkovačkách. Chystal jste si úsměvná čísla s předstihem jako správný režisér?
Jsou věci, které mám naučené. A pak jsou kousky, co mě napadnou spontánně. Je to jak kdy. Jelikož jsme vyhrávali hodně často, už jsem kolikrát nevěděl, co mám vymýšlet. Vyčerpal jsem svůj kouzelnický klobouk úplně do prázdna. (úsměv)
Na vaší kariérní kartě přímo bije do očí „exotické“ angažmá v Rumunsku. Jaké bylo?
Málokdo bere Rumunsko jako hokejovou zemi. Ale ono to tak není. Protože v tamní lize nesmíte mít v brance gólmana ze zahraničí, mohl jsem nastupovat „akorát“ v MOL lize. Je to mezinárodní soutěž složená z rumunských a maďarských klubů, před postupem do extraligy v ní působily i slovenské Nové Zámky. Hráli v ní Češi, Lotyši, Rusové, Kazaši, Kanaďané…
Takže žádný podřadný level?
Vůbec ne. Po všech stránkách to tam fungovalo a lidi hokej přímo milovali. Vždycky jsem říkal, že je to malá Kometa Brno. Měli jsme modrobílé dresy a způsob, jakým nám diváci fandili a jak to žrali, byl neskutečný.
Stačil jste se naučit trochu rumunsky?
Náš klub sídlil ve městě, které bylo ze sedmdesáti procent osídlené Maďary. Takže se tam mluvilo převážně maďarsky. Naučit se jejich jazyk, to bylo nemožné. A absolutně nechápu, jak to někdo dokáže. Totální sajgon! (smích)
Žádný med nejspíš nebylo ani cestování k zápasům…
Když nás čekala utkání v Maďarsku, většinou se to řešilo formou tripu. Jeli jsme tam na týden a odehráli dva až tři zápasy. Ve Francii to bylo horší. V autobuse jsme nejednou trávili i šestnáct hodin.
Proč vedly vaše další kroky zrovna do Francie?
Považoval jsem ji za zajímavou destinaci. Od mých dvaceti let jsem potkával hráče, co tam byli. Když se přede mnou otevřela možnost vyzkoušet si francouzské angažmá na vlastní kůži, vůbec jsem neváhal. S pomocí mého agenta to vyšlo. Co víc si přát, než hrát hokej v místě, kde si ve volném čase můžete jít lehnout na pláž a dát si drink?
Trávil jste na pláži hodně času?
Bydleli jsme od ní patnáct kilometrů. Okolo sebe jsem měl Čechy, Slováky, Finy. Pořád jsme něco vymýšleli a jezdili po výletech. I když nejsem úplně ten typ, co by se od rána do večera vyhříval na sluníčku, prostředí a okolí k tomu přímo vybízelo. Užívali jsme si to naplno. Sednout si na promenádu s výhledem na oceán, dát si kávičku a udělat si maximální pohodičku? Prostě paráda…
A v Rumunsku?
Každá země má svoje plusy a minusy. Věci, které se nám líbí a nelíbí. Je to tak, jak to je. Pot om, co jsem zažil a viděl, všem tvrdím, že můžeme být vděční za naši krásnou zem a že bychom si jí měli vážit. I přesto, že je Francie báječná dovolenková destinace, žít tam není úplná lahoda. Rumunsko se může pyšnit nádhernou přírodou a vděčnými skromnými lidmi, co si váží svých vlastních věcí. Ale zase je tam extrémní chudoba. Jakmile člověk tyto aspekty pospojuje a porovná to s Českou republikou, nemůže dojít k jinému názoru, než že se tady máme nádherně a velice dobře. Když přede mnou někdo nadává a chce odsud pryč, říkám mu: „Zkus si žít v jiné zemi a časem se vrať zpátky. Až potom si povykládáme, jaké je Česko.“
Dejme tomu, že byste byl o deset let mladší. Měnil byste?
Tuto cestu bych za jinou nevyměnil. Hokejový život mi dal i poznání. Je to k nezaplacení.
Co vám v zahraničí chybělo ze všeho nejvíc?
„Neměli tam kofolu. To byl první základní problém… (smích) Samozřejmě mi chybělo domácí prostředí. Když cítíte, že jste doma se vším, co k tomu patří.
Slovensko, Rumunsko, Francie. Jsou to z finančního pohledu lokality, kde si můžete hokejem vydělat slušné peníze?
Každý má jiný standard, jiné nároky, jiné podmínky. Ve Francii jsme po skončení sezóny pobírali peníze z pracovního úřadu, takže jsme měli příjem celý rok. U nás je to ve většině klubů nastavené tak, že dostanete zaplaceno osm měsíců a potom se musíte zařídit jinak.
Možná i proto se ve volném čase „proběhnete“ po modelingovém mole.
(úsměv) Že bych chodil po mole, to by mě předtím nikdy nenapadlo. Zavanul mě k tomu sled situací, který se odehrál v kombinaci se shodou okolností. Od té doby využívám nabídek a věcí, které se ke mně dostanou.
Na který kšeft nebo projekt jste zatím nejpyšnější?
Každá věc je nová, každá věc je zajímavá. Vážím a užívám si všeho, co přijde. Focení pracovních oděvů mě například dostalo na billboardy. Pokaždé je to fajn. Těžko vypíchnout jeden projekt.
Jste už na mole jako doma?
Vůbec ne! (smích) Popravdě nedokážu pochopit, jak se moje chození po mole může někomu líbit. Naučit se určitě dá, ale nemám ambice, abych se mu věnoval nějak speciálně. Jsem rád, když chodím normálně, natož po mole. V modelingu je zapotřebí stoprocentně připravené tělo, což platí i pro hokej. Takže zabíjím dvě mouchy jednou ranou.
Objevila se před vámi výzva, kterou jste odmítl s tím, že něco takového nikdy dělat nebudete?
Zatím ne. Pokud odmítám, tak kvůli hokeji a nedostatku času. Hokejová kariéra pro mě zůstává primární záležitostí.
Svět modelingu a hokeje nepřímo spojuje konkurenční prostředí, v některých případech může být až nevraživé. Setkal jste se osobně s nekalými praktikami?
Konkurence funguje ve sportu, ve větší firmě, prostě je všude. Už se vyskytlo pár lidí, co se mě snažili pošpinit a nedokázali přejít moje jméno. Vadilo jim, že jsem nevyhrál žádnou soutěž a sebral jim pracovní zakázku.
Hokejem se nebudete živit věčně. Přemýšlíte občas nad tím, co budete dělat, až vaše sportovní kariéra skončí?
Jsem člověk, který přemýšlí výhradně nad přítomností, a ne nad budoucností. Takže se snažím vymáčknout absolutní maximum z toho, co se děje právě teď. A beru to tak, že když budu přítomnost prožívat naplno, tak mě to do budoucna někam zanese. Nechávám tomu otevřený směr i průběh.
Neříkejte mi, že nemáte aspoň částečné vize a představy.
Chtěl bych zůstat u sportu. To by pro mě bylo asi největší štěstí. Už teď trénuju hokejové gólmany a jezdím po kempech. Lákala by mě i dráha kondičního trenéra nebo kouče se zaměřením na fitness. Je to styl života, který mě uspokojuje.
Včetně zdravého stravování?
Baví mě to studovat, zjišťovat a poznávat. Strava k tomu patří a ze sedmdesáti procent je to právě o ní. Nedodržuji striktní dietu. Nejím jen saláty a kuřecí maso, nijak zvlášť se neomezuju. Jde o to, aby mi to chutnalo a dal jsem tělu maximum z toho, co potřebuje. Vždycky po nás bude chtít zpětnou vazbu.
Kdybych vám nabídl smažený sýr a velkou kupu hranolek, uspěl bych?
Jasně! Klidně bych to zalil půllitrem kofoly. Nemám s tím problém. Když to pustíte jednou za čas a nehubnete ze 120 kilo, nic se nestane.
A co alkohol?
Je to každého věc. Obecně alkohol moc nemusím. Nedělá mi dobře, moc toho nevypiju. Někdo si po zápase potřebuje dát pár piv, někdo něco jiného. Mně třeba pivo nechutná. Každý jsme originál.
Stačili jste vůbec oslavit postup do první ligy?
Prezident klubu uspořádal dodatečnou akci. Oslavili jsme to o několik měsíců později.
Jak jste trávil nebo trávíte čas v karanténě či nouzovém stavu?
Vyrobil jsem si doma vlastní posilovnu s několika činkami a protisměrnou kladkou. Vždycky jsem ji chtěl. Byla to akce ve stylu, co dům a les dá… Ruční práce mě baví, třeba se dřevem se vyblbnu opravdu hodně. Užívám si to a zároveň mě to hrozně moc naplňuje.
Buďte první kdo přidá komentář