ŠUMPERK · „Rozhovor? Se mnou? Vám se chce kopat do mrtvol“? vtipkoval MARTIN GRUNTORÁD a jen tím podal důkaz o tom, že zůstává svůj. I když mílovými kroky směřuje k pokoření hranice čtyřiceti let, jeho fyzický fond mu může kdekdo závidět. Na fotbalové scéně proslul nejen divizní minulostí, ale i jako zdatný cestovatel, jenž se nerozpakoval měnit klubové adresy. Se šumperskou Deltou Real si všestranný sportovní všeuměl užil čas strávený v první futsalové lize.
Petr Fišer
S počtem týmů, které jste během kariéry vystřídal, spadáte do třídy rekordmanů. Máte přesnou představu, kolik jich dohromady bylo?
Ty brďo, vůbec netuším. Osm, deset? Možná víc, možná míň. Fakt nevím.
To vám nevadilo, že jste si pořád dokola musel zvykat na nové prostředí, na nové spoluhráče, na nové trenéry?
Samozřejmě je vždycky lepší, když můžete hrát v domácím klubu. V mém případě hrály roli nejrůznější okolnosti. Když jsem někde končil, přišla další nabídka. Jako mladší jsem časté přesuny trávil líp. S přibývajícím věkem už se mi tolik lítat nechtělo.
Vybavíte si nejdelší angažmá?
Šumperk, Velké Losiny a nejspíš Bohdíkov.
Kde jste se cítil nejkomfortněji?
Než to v Šumperku začalo drhnout, tak pochopitelně doma. Na Tyršově stadiónu jsem fotbalově vyrůstal, měl jsem tam kamarády. Nejlepší partu jsem zažil v Losinách. Tehdy se poskládalo mužstvo, co táhlo za jeden provaz. I když byla každá sezóna super, vypíchnout musím tu, která vyvrcholila postupem do divize. Jezdil jsem kousek od baráku, všechny jsem znal, hráli jsme na výborném trávníku a ve vedení byli správně zapálení srdcaři. Vyhovovalo mi to po všech stránkách.
Kde jste se naopak cítil nejméně komfortně?
Asi v Medlově. Moc mi to nesedlo. Naráz se tam sešlo hodně cizích lidí a nebylo to ono. Ani mně to dvakrát nešlo.
I proto, že jste se stěhoval z místa na místo, ve vás někteří škarohlídi viděli zlatokopa, který měnil kluby jako ponožky hlavně z toho důvodu, aby mu z toho pokaždé něco káplo…
Co na to říct? Sto lidí, sto názorů. Podobným stylem se mluvilo i o Zdenkovi Opravilovi, Digim Oklešťkovi a dalších. Chodil jsem tam, kde o mě měli zájem, otevřeli mi dveře a nabídli mi možnost hrát. Vždycky jsem se rozhodoval s ohledem na to, aby to mělo smysl. A že jsem dostával peníze? To byl bonus, který by neodmítl asi nikdo. Byl bych hlupák. Jak se říká, blbej, kdo dává, ještě blbější, kdo nebere. Viděl jsem v tom hezkou motivaci. Věnovat se ve volném čase tomu, co mě baví, a ještě za to mít nějakou kačku na pivo. Proč ne? Nikdy jsem nebyl profesionál, abych se fotbalem mohl živit.
Není špatně, že v I. B třídě nebo dokonce v okresním přeboru berou hráči peníze?
Pokud chcete něco vytvořit z nuly a nemáte na to vlastní materiál, musíte přitáhnout hráče odjinud. A zadarmo to většinou nejde. Podívejte se na Rapotín. Stačí, aby skončil někdo nahoře, kdo do toho vráží prachy, a nemusí to mít dlouhého trvání. Zničehonic může být po Rapotínu. Když jsme s Richardem Sokolem, Radkem Hrabalou a dalšími kopali ve Štítech, tak se tam s naší lehkou pomocí hrála lepší soutěž. Potom se začaly ozývat nespojené hlasy, že je v mančaftu moc cizích hráčů, že se jim zbytečně sype a proč nehrají místní kluci. Nakonec se dohodli tak, že budou hrát nižší třídu s nižším rozpočtem. Záleží na každém klubu, jakou zvolí strategii. Možností je několik.
Naposledy jste chytal za Bohdíkov. Byla to s definitivní platností vaše poslední gólmanská štace?
Ještě mě ukecal Libor Kobza z Rudy. Když jim vypadli všichni brankáři, kývl jsem mu na jednozápasovou výpomoc. Tím to haslo.
Takže natrvalo „zavíráte krám“? Už vás nikdo nepřemluví? Fyzicky se cítím dobře, ale radši si půjdu zahrát tenis nebo se projet na kole. Momentálně mi to připadá lepší, než abych zabíjel skoro celý víkendový den fotbalovým mistrákem. To se na něj půjdu v klídku podívat a dám si u toho pivko. Za ty roky jsem soutěžnímu fotbalu obětoval hodně času a energie, takže nemám potřebu se hrnout někam dál.
Spoluhráče jste nikdy nešetřil. Patříte mezi bouřliváky, kteří hudrují ve stylu „co na srdci, to na jazyku“. Měl jste po zápase stavy, že vás to mrzelo a říkal jste si: „Dnes jsem to asi trochu přehnal“? Nebo jste to bral jako výchovné rady se snahou upozornit mladší parťáky na chyby a posouvat je tím fotbalově dál a výš?
Jsem impulzivní, soutěživý a nerad prohrávám, ať už hraju nebo dělám cokoliv. Od začátku jsem to měl nastavené tak, že to, co tomu dávám já, vyžaduju po ostatních. Nikdy to nebylo mířené s cílem dělat z někoho blbce. Všechno vyplývalo ze zápalu boje. Šlo mi o to, aby nás spoluhráči přede mnou, hlavně v obraně, nedostávali do zbytečných problémů. Někdy mi to ujelo malinko víc a trocha taktnosti by neuškodila. Na druhou stranu je to fotbal a k němu emoce patří.
Byl jste sportovně založený odmalička?
Naštěstí jsem z generace, která vyrůstala venku před barákem. Abys zapadl do nějaké partičky a mohl být její součástí, tak jsi musel umět skoro všechny sporty. Házená, basket, hokej, tenis…
Proč u vás vyhrál právě fotbal?
Určitou roli sehrálo to, že se mu věnoval starší bratranec.
A proč jste trochu překvapivě upřednostnil nevděčné brankářské řemeslo?
Vždycky jsem hrával směrem dopředu. Někdy v mladším dorostu si náš gólman při jednom zákroku zlomil ruku a doslova a do písmene jsme si házeli mincí, kdo půjde do brány místo něj. Nakonec jsem tam vlezl já, a protože v té době bývalo v mládežnických kategoriích ještě hodně hráčského materiálu, ne jako dnes, kdy se dá mluvit o šafránu, už jsem tam zůstal… Nikdy jsem nebyl žádný čahoun. Na druhou stranu jsem měl celkem slušný odraz i „tajmink“, takže se občas zadařilo a něco jsem chytil. Nebo mě to se štěstím trefilo. (úsměv)
Co všechno musí mít dobrý brankář k tomu, aby prorazil na vyšší úroveň?
Musí toho umět o dost víc než před dvaceti lety. Neobejde se bez dobré hry oběma nohama. Dřív touto předností oplývali snad jen Mira Skýva a Miša Kulhánek. Na současné gólmany jsou kladeny velké nároky a vyvíjen velký tlak. Neustojí to každý. Lepší kluby si vybírají i typologicky podle výšky, tělesných proporcí a genetických předpokladů.
Sdílíte názor, že jsou gólmani trochu podivíni, že mají svůj svět?
Divnej jsme každej. (smích) Těžko říct, jestli je to u mě tím, že jsem ve fotbale chytal. (úsměv) Za sebe to nemůžu posoudit, to by museli jiní. Poptám se u kamarádů z hokejové branže.
Co vás dokázalo vytočit ze všeho nejvíc?
Laxnost. A neodpovídající přístup. Jasně, chybičku může udělat každý. Ale pokaždé je potřeba makat naplno a nic nevypustit.
Zmínil jste kamarády z hokejové branže. Jak se vám zamlouvají šumperské návraty Denise Kindla, Lukáše Žálčíka či Daniela Vachutky?
Za mě dobrý! Po dlouhé době budu mít důvod jít na hokej, doteď mě na něj nic netáhlo. Je to hezké, že se vracejí. Protože jsou to kvalitní hráči, lidi budou mít na co koukat. Samozřejmě to nebude jen o nich, ale konečně by v Šumperku mohl být dobrý tým.
Sport je pro vás pozitivní droga. Jak jste přežíval „absťáky“ způsobené covidovým strádáním?
Je to šílená doba. Nebudu se bavit o sobě, ale průšvih je to hlavně u dětí, které denně sedí u televize nebo u počítače místo toho, aby lítaly venku… Jsem zvyklý se pravidelně hýbat, jezdit na kole, zalyžovat si, pořád něco dělat. A teď najednou nic, nebo jen omezeně. Je hrozně ubíjející, když můžete akorát tak čučet z okna. Doufejme, že léto bude aspoň trochu normální a příležitostí ke sportování se otevře daleko víc.
V Šumperku jste aktivně asistoval u slavných futsalových časů, kdy Delta Real držela krok s republikovou špičkou. Bavil vás tenkrát futsal víc než fotbal?
Určitě. Ono vždycky záleží, jak se vám zrovna v daném sportu daří. Takže se to přelévalo. Ve futsale nám to klapalo na hřišti i mimo něj. Maximálně jsme si užívali rodinné atmosféry, nekončící pohody a bez pravidelnějších tréninků dokázali celkem slušné věci. Byla to etapa, na kterou všichni rádi vzpomínáme.
Buďte první kdo přidá komentář