ZÁBŘEH · Zábřeh má poměrně bohatou historii sportovců, kteří vynikali v různých odvětvích už dávno v minulém století. Trochu jiným příběhem je později velmi populární vodáctví, v jehož pomyslné knize se objevila úvodní písmenka až v šedesátých letech.
Petr Fišer
I když Zábřehem protéká řeka Moravská Sázava a nachází se v něm krásný rybník Oborník, sportováním na vodě se do té doby nikdo nezabýval. Až na občasné vyjížďky hostů hostince U Oskara v Lupěném, kteří se u splavu vozili na maňáskách a pramičkách, se nic převratného nedělo. Zlom nastal v roce 1960. Tehdy nastoupil do továrny MEZ mladý a velmi šikovný talent Antonín Hoiger. Velmi brzy padl do oka tehdejšímu předsedovi Svazarmu Miroslavu Kratochvílovi. Antonín slíbil a také zajistil partu svých kamarádů, kteří rovněž toužili brázdit vody řek a přehrad. Nespoutanému nadšení ale zpočátku chybělo to hlavní – lodě. Nakonec se podařilo obstarat od armády dvě vyřazené ženijní pramice. Bylo nutné je opravit, natřít, naasfaltovat. Touha po ježdění všechny překážky překonala.
Parta kolem Plaváčka
Lepší pramice dostala nový modrý nátěr a byla předurčena pro posádku na závody. Ta horší se stala tréninkovou lodí. Po počátečních oťukávacích sjezdech Sázavy a Moravy vznikla základní sestava, která se neměnila. Kapitánem a kormidelníkem byl podle očekávání zvolen „vůdce“ Hoigr. Po jeho boku bojovali siláci Zdeněk Janů, Jan Rieger, Josef Bartášek a řezník Vojtěch Jílek. Jakmile se objevili s lodí na vodě, zájem o vodácký sport v Zábřeze nabíral na obrátkách. Postupně přibývali další členové. Zdeněk Šichor, Stanislav Hoigr, Láďové Jílek a Suchomel, Walter Rieger, Laca Glawinovský, Josef Šafář a další. Také se začaly pod vedením kapitána Hoigra a kolegy Šichora stavět svépomocí kajaky a kánoe. Vynalézavý Antonín, zvaný též Plaváček, vymyslel svůj zvláštní způsob laminování. Kostra z jasanových podélníků se potáhla jednou vrstvou dýhy a potom lepidlem, které vyrobil z acetonu a odpadků celuloidu z místní hřebíkárny. Potom lepidlo nanášel na loď a vše prokládal obvazy z místní nemocnice. Po zaschnutí a přebroušení trupu se natřela zeleným „hamršlakem“ z MEZu a mohlo se jít na věc.
Druhé místo = postup na mistrovství
Vodácká „kapela“ ze Zábřeha ladila tóny a pilně trénovala na řece i na rybníku, kde měla vymezený svůj koridor. Po několika menších závodech se první větší akce dočkala v květnu roku 1961, kdy se uspořádal s napětím očekávaný krajský přebor ve sjezdu na Moravě. Byl dvoudenní se startem v Bohutíně a se zastávkou v Lukavici, kde se plnily branné prvky v podobě střelby a hodu cvičným granátem. V doprovodném vozu seděl předseda Kratochvíl, jenž řídil svůj vůz Austin s přívěsem. To pro všechny případy, kdyby posádka nedojela a zůstala ztracena někde uprostřed přírody. Hoigr a spol. dřeli, co to šlo. Nejednou si sáhli až na dno fyzických sil, jízda s těžkou pramicí byla pro opravdové chlapy. Makali jako pověstní mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho… Do cíle v Litovli se propádlovali na druhém místě, přičemž za zkušenější domácí posádkou zaostali o malý kousek. Těsná ztráta je mrzela o to víc, že na vítěze čekala nová pramice V5. „Zábřežáci“ si vysloužili alespoň nová pádla a také nominaci na podzimní šampionát v Bratislavě.
Statečný boj s vybavenější konkurencí
Ten den se v klubovně nevařil čaj, jak bylo v dílně zvykem, ale konzumovalo se něco jiného a silnějšího. Posádka P5 dostala od MEZ za odměnu týdenní pobyt na Pastvinské přehradě, který borci pojali jako soustředění za účasti ostatních vodáků na příští mistrovské závody. Pilně se trénovalo, plavalo, zpívalo, hrálo na kytary a také pomáhalo při stavbě chaty. Na Slovensko se za asistence náhradníků a doprovodného týmu vyrazilo v úvodních zářijových dnech. Sjížděl se Dunaj. Start první etapy byl v Bratislavě, cíl u Gabčíkova, tehdy ještě bez přehrady na pěkně divoké vodě. Následující den se končilo v Komárně, kde se musel překonávat silný protiproud. Snadnější způsob, jak se dostat do cílové loděnice, neexistoval. Vybavenější konkurence měla značnou výhodu ve větší materiální kvalitě. Těžkotonážní pramice působila v porovnání se speciálně odlehčenými loděmi z Dukly či Rudé hvězdy hodně bytelně. Přesto kluci ze Zábřeha ostudu neudělali. Mezi čtyřiceti týmy se z pozice ryzích amatérů prodrali na výtečné dvanácté místo. Úspěchy „vodáků – průkopníků“ přilákaly další mladé zájemce a adepty. Jmenujme například Karla Polácha, bratry Navrátilovi, Lojzu Voráče a řadu jiných. Seskupení kolem zakladatele Hoigra se pomalu loučilo se svobodou a čekala jej dvouletá vojna. V roce 1963 došlo k demolici celé ulice Čs. armády a tím také vodácké klubovny a dílny. Oddíl přešel ze Svazarmu pod křídla Tělovýchovné jednoty ČSAO, která garantovala možnost výstavby loděnice přímo u Sázavy poblíž lomu. Na nově vytyčené trati se začala tvořit nová skupina, co v budoucnu svými závodními počiny dále proslavovala město Zábřeh.
Buďte první kdo přidá komentář