JESTŘEBÍ, ZÁBŘEH — Šestadvacet let závodil jako motokárový jezdec a později jako pilot formule Škoda. JAROSLAV SITTA má na co vzpomínat, na Moravě se zařadil mezi legendy atraktivního sportovního odvětví. V posledních dnech minulého roku měl důvod k oslavě, pokořil totiž hranici kulaté osmdesátky.
Petr Fišer
Když se mladí manželé Sittovi z Jestřebí u Zábřeha těšili v roce 1940 na Ježíška, přinesl jim pod stromeček syna Jaroslava. Otec Emanuel měl malou stolárnu akorát tak na uživení. Maminka byla vdomácnosti a starala se o dva syny, jejichž dětství se odvíjelo v nelehkém období válečných let. Jaroslav se už v raném dětství snažil pomáhat v otcově dílně provoněné dřevem a klihem, po benzinu zatím ani stopy. S omamnou vůní, kterou znají všichni postižení motorismem, se setkal až v květnu 1945, kdy ustupující němečtí vojáci wehrmachtu nechali stát v Jestřebí nepojízdný obrněný transportér Hakl. V ráji pro místní kluky nejspíš padlo semínko techniky na Sittovu úrodnou půdu. Obecnou školu absolvoval v rodném Jestřebí, měšťanku potom v nedalekém Zábřeze. Po vyučení stavební profese a ukončení základní vojenské služby nastoupil na roční brigádu do dolu v Ostravě. Za slušné výdělky si pořídil krásnou Jawu 250. To už se psal rok 1962 a do Československa přicházel nový druh motoristického sportu.
Setkání s odborníkem na slovo vzatým
Bratr Eman nemeškal a za pomoci kamarádů dal do kupy v zámečnické dílně textilky Perla svoji první motokáru, teprve třetí v Zábřeze. Zanedlouho se ve městě roztrhl pytel a během několika sezón se na zábřežském území proháněly dvě desítky závodníků. Bratrova kára byla později opatřena velmi vzácným motorem ČZ 125 Scott, s nímž začal sklízet první úspěchy. Mladší sourozenec se v ní několikrát svezl a zahořel touhou po vlastním stroji. Tehdy ještě neměl větší technické zkušenosti a možnosti. Shodou okolností se ale seznámil se šternberským inženýrem Slezákem. Profesor průmyslové školy v Olomouci po roce 1968 opustil republiku a odstěhoval se do Spojených států, kde pracoval jako letecký konstruktér a mimo jiné tam založil první Tatra Club. Také se proslavil velmi avantgardní konstrukcí, na svoji dobu ojedinělou. Tehdejší motokáry měly všechny motory buď vzadu za sedačkou, nebo na boku vedle jezdce. Poháněno bylo zprvu jen jedno kolo, později celá zadní osa. Odborník k pohledání ji unikátně sestavil tak, aby měla vyvážené těžiště. Motor uložil doprostřed podvozku před sedačku závodníka. Přední kola měla větší rozchod než zadní, což byl v budoucnu nejčastější důvod protestů ze strany nespokojených soupeřů.
Bez bázně a hany, aneb Okamžité útočení na přední příčky
Jaroslav Sitta si vyřídil licenci a hned na prvních závodních akcích začal útočit na přední příčky. Od počátku platil za divokého odvážlivce s velkým postřehem a rychlými reakcemi. Svým protivníkům od úvodních metrů nedaroval ani centimetr zadarmo. Vyhrál okresní, oblastní i krajský přebor. Probojoval se na mistrovství ČSR, kde v roce 1967 skončil na čtvrtém místě. Dohromady nashromáždil tolik vavřínů, že je ani nedokáže spočítat. Cenné zkušenosti a poznatky mu umožnily, aby se pustil do stavby tehdy velmi populárního „lehátka“. Vyladění čtyřrychlostního motoru na vyšší výkon si už provedl sám. Originální zásahy, hlavně úprava kanonu ve válci, byly mezi jezdci vždy velmi střeženým tajemstvím. A to i přes skutečnost, že mezi sebou udržovali přátelské vztahy. Kromě podniků pořádaných v rámci domácího šampionátu, které pravidelně dokončoval na nejpříznivějších místech, vyhrál několik akcí v sousedním Polsku. Dostat se tehdy do vyšších závodních tříd nebyla žádná legrace, jelikož jen v Severomoravském kraji mu vytvářelo zdravou konkurenci více než 80 borců. A co jméno, to dnes pojem. Předtím bylo zapotřebí porazit takřka osm desítek natěšených soků z okresního a krajského přeboru.
Oba synové se potatili, u závodění ale nezůstali
Motokárový kovboj zdatně reagoval na vývoje a pokroky. Do svých plánů zakomponoval rám Tajfun, podvozek kopie kalli-kart či motorové sání rotačním šoupátkem. Otáčky se přehouply hodně přes deseti tisíc za minutu a výkon šel nahoru až o třetinu. Se střízlíkem, jenž nikdy nevážil více než 50 kilogramů, měla kára raketové zrychlení. A tak není divu, že medailové věnce přibývaly. Aby se mu dostávalo více času na výchovu svých dvou synů a jejich sportovní rozvoj, vyměnil stavební profesi spojenou s častým trávením času mimo domov za práci v keramičce v Zábřeze. V roce 1978 „vyčaroval“ svému patnácti a šestnáctiletému potomkovi Jardovi a Milanovi dvě nové motokáry pro třídu 50-Pionýr. Předával jim bohaté zkušenosti, které oba řádně zúročili. V krajském přeboru jim patřily dvě nejvyšší pozice. Zkusili i kategorii 125, ale jen do základní vojenské služby, potom v závodění nepokračovali. Na rozdíl od svého aktivního táty. Ten vytvořil malý tým z mladých adeptů a při nabírání třetího dechu s nimi začal objíždět přeborové závody ve východních Čechách. Znovu z toho byly poháry a věnce, a to nejen pro Sittu. Největší díru do světa udělal učenlivý žák Lubomír Hojgr.
Motokrosová pšenka nekvetla
Usměvavý veterán bavil sebe i diváky. Často se předhazuje úsměvná historka z finálového klání v Lomnici nad Popelkou. Potom, co kroužil na druhé pozici za pozdějším reprezentantem Bečičkou, se v cíli nechal slyšet, že pořádně neviděl. Doma si totiž omylem sbalil brýle své máti, co byly určeny výhradně na čtení… Se závoděním v motokáře se rozloučil po sezóně 1989, tedy po dlouhých a plodných letech úspěšného počínání. Ani po překročení padesátky neměl na okopávání ředkviček pomyšlení. Doma si zařídil keramickou dílnu včetně vypalovací pece a stal se produktivním soukromníkem. Pro zábavu si obstaral Hondu CR 125 a zkusil veteránský motokros. Trochu přitom zapomínal na skutečnost, že motorka má oproti motokáře pouze dvě kola. Bylo z toho několik zranění a zlomenin, které se neobešly bez nemocničního sádrování.
Poklidné důchodové nicnedělání? Ale kdeže!
V pětašedesáti letech na něj čekalo velké překvapení. V dílně Autocentra Zábřeh zatím nečinně odpočívala závodní formule Škoda MTX1 – 01 po moravskotřebovském závodníkovi Blahovi. Formulka byla šitá na míru pro bývalého majitele a kokpit byl tak úzký, že se do něj nevlezl a nenasoukal nikdo jiný než hubeňour Jaroslav Sitta. Slovo dalo slovo a nejstarší jezdec závodů automobilů do vrchu Berg Cupu začal zářit natolik, že ho v roce 2006 dělil jediný bod od celkového vítězství. Za obdivuhodné výsledky byl odměněn při vyhlašování ankety o nejlepší sportovce města Zábřeh. Po třech úspěšných sezónách se rozhodl v téměř sedmdesáti letech svoji sportovní kariéru ukončit. Tentokráte opravdu nadobro. Celý život ho zdobila neutuchající pracovitost. Když se mu v hlavě zrodil dobrý nápad, jak vylepšit vlastnosti závodního stroje, makal neúnavně až do rána, dokud ho neuskutečnil a neproměnil v realitu. Díky kamarádské povaze má dodnes mnoho přátel, kteří ho v Jestřebí rádi navštěvují.
Buďte první kdo přidá komentář