BOHDÍKOV • Minimálně dva roky promarodil a místo pobíhání po zeleném pažitu chodil o berlích. Přesto si nestěžuje a všechno bere s nadhledem. „Pravé koleno je úplně v klidu, ale levé mě dlouhodobě trápí. Možná to bylo tím, že jsem jako jednonohý fotbalista používal levačku akorát na opírání,“ pousmál se LUKÁŠ REICHL (39), věrná kopie Tomáše Součka v šumpersko-bohdíkovském provedení.
Petr Fišer
Na operačním sále se jako pacient ocitl hned několikrát. Někdo by žehral na nepřízeň osudu, vytáhlý dlouhán radši sklouzne k odlehčení situace. „Jsem nešikovnej, co si budeme povídat. Ve většině případů jsem si ublížil sám, byly to hlavně moje chyby a moje smůla. Nestal jsem se obětí tvrdých a nevybíravých zákroků. To samé platilo o zlomených kotnících. Jednou mi křupl na tréninku v Šumperku při bagu, jednou na lyžích a jednou na fotbálku, když jsem byl ještě děcko.“
Kdy se spustily vaše trampoty s neposlušným kolenem?
Hráli jsme doma, tuším s béčkem Baníku, a v jeden moment jsem špatně došlápl. Ještě jsem to na deset minut zkusil, ale už jsem tušil, že je něco špatně. Tam to všechno začalo a potíže se navalovaly. Vazy, plastika, artroskopie, oba menisky pryč. Koleno není v dobré kondici.
Co na to doktoři?
o na to doktoři? Radili mi, že jestli nechci, aby to dopadlo úplně špatně, tak mám s fotbalem raději skončit. Jenže když to člověk má rád a noha ho v danou chvíli nebolí, tak mu to nedá a zkouší to pořád znova a znova. Neuvědomuje si, že by za deset let mohl mít ještě větší zdravotní trable. Dlouho jsem měl klid, ale teď už to zase malinko zlobí. Dostal jsem injekci a uvidíme, co bude dál. Doufám, že to pro mě nebude poslední jaro v kariéře. Jestli se teda vůbec jarní sezóna rozjede.
Když jste se s ortézou na noze vracel do tréninkového a zápasového procesu, měl jste obavy a ze strachu se podvědomě šetřil?
Ze začátku to v hlavě trochu bylo. Postupem času jsem na to přestával myslet a nic takového si nepřipouštěl. V ničem zásadním mě to nelimitovalo. Že bych měl vyloženě strach ze soubojů, to ne. Moje hra byla vždycky založená na důrazu, a pokud bych do všeho nechodil naplno, mohl bych to zabalit.
Došlo vaše zdravotní trápení do stádia, že jste bušil naštvaně do stolu a řval hlasitě: „A už dost! Už toho mám plné zuby!?“ Zvažoval jste někdy předčasné stěhování na fotbalový vejminek?
Když se mi to stalo naposledy, což je pět let zpátky, říkal jsem si, že ještě jedno takové zranění a už to fakt zabalím. Vadilo mi to hlavně z toho pohledu, že moje návraty k fotbalu byly docela dlouhé. Jestli mi zdraví vydrží, chci hrát, dokud to půjde.
Fotbalisté mají nálepku sportovců, kteří rádi filmují, simulují a na hřišti polehávají s ubrečeným výrazem v obličeji. Je podle vás spravedlivá, nebo přehnaná?
(přemýšlí) Úplně si nemyslím, že to tak je. I v souvislosti se zákroky, co se teď vyskytly v první lize. Když dostanete kolíky od kopaček přímo na holou nohu, tak to opravdu bolí. A klidně se může jednat o nevinný zákrok, což vím z vlastních zkušeností. Chrániče vám moc nepomůžou, máte je na sobě spíš pro parádu. Osobně mi nejvíc vadí zbytečné polehávání. Taky jsem kolikrát dostal naloženo, ale že bych zůstal ležet a nechal se ošetřovat přímo na hřišti, to se mi mockrát nestalo. Málokdy je to tak hrozné, abyste se nemohl po svých přesunout za čáru a tam se případně nechal obstříknout chladicím sprejem.
Jako bohdíkovský odchovanec jste podstatnou část kariéry spojil se Šumperkem. Byla to správná volba?
Měli jsme dobrou partu, hráli jsme dobrý fotbal pod vedením dobrých trenérů, mohl jsem nastupovat po boku výborných fotbalistů. K Šumperku jsem si vytvořil vztah a silné pouto. Ani v nejlepších sportovních rodinách to nikdy není úplně ideální a stoprocentně dokonalé, ale kdyby se mi v Šumperku nelíbilo, tak bych v mužském áčku nezůstal deset let a do Bohdíkova se vrátil dřív. Vydržel jsem dýl, než jsem plánoval a než jsem původně chtěl. Bylo to povedené období se spoustou krásných utkání. Hlavně na derby zápasy před zaplněnými ochozy nejde zapomenout.
Šumperským předsedou je Ladislav Šabo, váš bývalý spoluhráč, jenž se jako jeden z mála ochotně angažuje i v nevděčných funkcionářských rolích. Vás by přeplavání na druhý břeh nelákalo?
Snahu nového vedení kvituji. Strašně se mi zamlouvá, jak to dělají, hlavně práce s mládeží je na velmi dobré úrovni. Šabis mě kontaktoval už několikrát. Fotbal dělám celý život a pořád mě baví, dokud ale budu aktivním hráčem, nepřipadá to v úvahu. Kdybych měl například pomáhat s trénováním mládeže a do toho absolvovat tréninky a zápasy v Bohdíkově, nezbýval by mi v „zabitém“ týdnu skoro žádný volný čas. Do budoucna se tomu nebráním a musím říct, že by mě to docela zajímalo. Nevím, jestli jsem na to úplně vhodný typ, protože se považuji za introverta, ale minimálně bych to aspoň rád zkusil.
Comeback Lukáše Reichla do Bohdíkova se nesl ve znamení nemalého očekávání. Nebyl jste z toho trochu nervózní? Vedení, trenéři, parťáci z mužstva i fanoušci si od vás hodně slibovali.
Očekávání určitě byla. Jestli jsem je naplnil, nebo ne, to je otázka na někoho jiného. Přece jen gólů a asistencí mohlo být víc. Na druhou stranu jsem nikdy nebyl žádný střelec. Důležité je, že se nám daří jako týmu. Asi nikdo nečekal, že budeme hrát I. A třídu pět let v kuse. Pokud jde o nervozitu, myslel jsem si, že když přijdu do Bohdíkova, tak mě opustí a před utkáním budu ve větším klidu. Nebudu lhát, neopustila. A rozhodně to není jen ta zdravá předzápasová, kterou má asi každý. Jsem věčný trémista.
Vesnický fotbal svádí nelehký boj s nedostatkem hráčů. Jakou mu věštíte budoucnost? Nejeden klub balancuje nad propastí, protože nemá koho povolávat do zbraně.
Když vidím po okolí, jak složitě se dávají dohromady sestavy pro víkendové zápasy, tak to nevěstí nic dobrého. Fotbal na nižší úrovni drží na vodou starší kluci a přesluhující veteráni. V Bohdíkově jsme měli silnou generaci, která ale začíná stárnout. Pokud se nezapojí mladí, může vzniknout velká díra a z ní se do pár let vyklubat velký problém. Jsou tady šikovní mladíci a všichni budeme moc rádi, když se zapracují. Každopádně musí chtít sami. Některé týmy skončí nebo se sloučí, jinak nepřežijí. A už to nebude ono. Vesnický fotbal by měl být postavený na partě, a když se parta vytratí, nemůže to být nikdy to pravé ořechové.
Jako věrný slávista si užíváte plodné časy. Pražský velkoklub se nadechl k velkolepé jízdě!
Vystřídala hubenější roky a je to naprosto super. Nejen výsledkově, ale i herně, dá se na to koukat. Po úspěšné éře Plzně se Slavie stala dalším českým klubem, který je schopný prorazit i v evropských pohárech. Fakt se mi to líbí.
Který moment u vás vyvolal největší fanouškovský „orgasmus“?
Silných momentů bylo víc, ale nad všemi vyčnívá domácí extáze se Sevillou. Emoce, které se mnou cloumaly u televize, byly obrovské. I když nejsem žádný impulzivní fanoušek, tenkrát mě to klidným rozhodně nenechalo. Když se nad tím člověk s odstupem času zamyslí, uvědomí si, že je to jen fotbal. Ale i tak. Bylo to po všech stránkách velké, jedinečné, skvělé. Prostě paráda se vším všudy.
Reprezentační záložník Tomáš Souček si výbornými výkony ve slávistickém dresu otevřel dveře do anglické Premier League. V mnoha ohledem připomínáte jeho kopii. Také on je vysoký, skromný a pro svůj tým hodně platný…
V Bohdíkově si ze mě dělají srandu, že se mu podobám… Je to pohádka. Prosadil se poctivostí, pracovitostí a zarputilostí. Také mu sedl klub v Anglii, West Ham si ho ušil přesně na míru. Těžko říct, jak by se mu vedlo, kdyby šel do týmu, co hraje techničtější fotbal. Ať už tak, nebo tak, je to ideální příklad pro mladé kluky a všechny české sportovce. Moc mu to přeju.
Jak se hraje fotbal bezmála dvoumetrovým čahounům? Není basketbalová výška na překážku?
Jsem typ soubojového fotbalisty, který ze své výšky celou kariéru převážně těžil. Vždycky jsem se snažil dělat, co umím, a do žádných větších věcí se nepouštěl. Nechával jsem to na kreativních spoluhráčích. Nikdy jsem nebyl žádný technik, rychlík ani obratný gymnasta. Ale nijak zvlášť mě to neomezovalo.
Buďte první kdo přidá komentář