Když se koncem 2. sv. války a krátce po ní vymýšlelo, kdo má osídlit české a moravské pohraničí po vysídleném německém obyvatelstvu, přirozenou volbou byli mimo jiné zahraniční krajané. Ať už takoví, kteří českosloven- ské území opustili za svého vlastního života (pak se mluvilo o „repatriaci“), nebo takoví, kteří v zahraničí žili už v několikáté generaci. Ti byli v případě návratu označováni jako „reemigranti“. A jednou z největších skupin těch- to reemigrantů byli Slováci z Rumunska.
Jejich rodiny se na severozápad dnešního Rumunska, do kopců bihorsko-salajské oblasti, dostaly v první polovině 19. století. Tehdy ještě migrovaly v rámci jediného státu – habsburské monarchie. Za sto let se původních ně- kolik stovek rodin rozmnožilo na mnoho tisíc. Vytvořili tu čistě slovenskou oblast, kde si v neporušené podobě zachovávali jazyk i svou tradiční kulturu. Po 2. světové válce, v letech 1946–1949, pak do Československa z této oblasti přesídlilo 15–20 tisíc osob, asi polovina celkového počtu. Bylo jich tak mnohem více než známějších banátských Čechů. Odcházeli s vidinou lepšího živobytí, než jaké jim mohly nabídnout přelidněné bihorské vrchy v Rumunsku. Většinou je nakonec skutečně získali, byla to ale trnitá cesta.
Reemigrace se v dobové propagandě označovala jako „návrat do vlasti“. Byl to však podivný návrat – z jižnějších poloh a z dřevohliněných domků se „vraceli“ do kamenných, studených německých usedlostí na Šumavu nebo do Jeseníků. Tedy někam, kde jejich předkové nikdy nežili a kde se přesídlenci svou nářeční slovenštinou jen těžko domlouvali. Kvůli svým archaickým zvykům a nízké vzdělanosti zažívali posměch od „domácích“ obyvatel – často takových, kteří sem z vnitrozemí dorazili jen o pár měsíců dřív.
Uzavřenost slovenské komunity před vnějším světem proto přetrvávala ještě dlouhá léta a teprve od 60. let lze mluvit o skutečném začlenění mezi většinové obyvatelstvo. Získali si respekt svou houževnatostí – výbornou pověst měli třeba jako lesní dělníci. Dnes už třetí, čtvrtá generace potomků vnímá tento původ většinou jen jako kuriozitu, která je tu a tam okořeně- na zvláštní rodinnou tradicí v kuchyni (vařené zelné závitky s masem a rýží), o svátcích (velikonoční polévání namísto pomlázky) anebo zvláštními výrazy z úst nejstarší generace.
Slováci z Rumunska, na rozdíl třeba od volyňských Čechů, přicházeli v době, kdy byly k mání už jen neatraktivní usedlosti ve vyšších polohách. Právě tam se proto nacházejí obce, které jimi byly v našem kraji osídleny nejhojněji – od Králicka (Hedeč, Lipka, Podlesí, Vojtíškov) přes Hanušovicko (Vysoké a Pusté Žibřidovice, Nové Losiny, Hynčice na Moravě), Štítecko (Mlýnický dvůr, Moravský Karlov), Velkolosinsko (Bukovice, Žárová), Staroměstsko (Branná, Vikantice, Šléglov, Kunčice, Stříbrnice, Chrastice, Hynčice pod Sušinou) a dále pak směrem jednak na Jesenicko, jednak na Rýmařovsko a dál do Nízkého Jeseníku. Přesné statistiky neexistují už proto, že tito přesídlenci v prvních letech po příchodu nadále silně migrovali. Podle mého odhadu jich ale v prostoru celých Jeseníků mohlo zakotvit 1000–1500 rodin. Měly zpravidla hodně dětí a jejich potomstvo se tak dnes opět počítá na desítky tisíc.
Foto poskytla Štěpánka Šťastná.
Radek Ocelák
Radek Ocelák se historií a genealogií rumunských Slováků zabývá dlouhodobě. Přednáší na toto téma v různých místech ČR – nejbližší přednáška se koná 16. září v šumperském muzeu. Na svém kontě má zároveň jako autor a/nebo vydavatel několik knih, tou nejznámější je kniha s výmluvným názvem Reemigranti. Minulost sedmihradských Slováků a jejich poválečný příchod z Rumunska do ČSR. Obsahuje populárně-odborný výklad a množství historických fotografií.
Buďte první kdo přidá komentář