ŠUMPERK • Kdepak. Ještě ne. Tenhle dlouhý příběh nekončí. I když stroj času nezastaví a roky mu nenávratně přibývají, MIROSLAV ZATLOUKAL si na nejrůznější události bohaté sajdkárkrosové putování prodlouží sepisováním další kapitoly. „S Adrianem Peterem potáhneme společnou káru dál,“ potvrdil Týdnu na severu.
Petr Fišer
Velký srdcař, neúnavný dříč, pracovitý poctivec. Nikdy nic neošidí, v jedenačtyřiceti letech je fyzicky nabušený jako málokdo. Byla by škoda, kdyby šumperský rodák pověsil sportovní nádobíčko na hřebík a závodní komplet vyměnil za vejminkové papuče. V atraktivním motoristickém prostředí, které se točí kolem tříkolových speciálů, má pořád co nabídnout. „Po ukončení aktivní kariéry Tomáše Vejchody jsem měl stále chuť závodit. Přes sociální sítě se mi ozvalo několik zahraničních jezdců, mezi nimi i Adrian. Hned po prvním společném tréninku jsem měl z naší jízdy velmi dobrý pocit. Zvažoval jsem i další nabídky, nakonec mi ke správnému rozhodnutí dopomohly názory a rady Vaška Rozehnala a Jirky Škabrahy,“ nastínil, jak došlo před rokem a půl k německo-českému „paktování“. „Sedli jsme si od první chvíle.“ Syn bývalého mistra republiky toho má hodně za sebou. Spolupráce s partnerem, jenž mluví jiným jazykem, je ale i pro něj nevšední záležitostí. Zvlášť když se jedná o mladého dravce, který je o generaci mladší. „Věkový rozdíl mezi námi je malinko znát. Zatím mi ještě nestačí,“ vtipkoval starší člen mezinárodní posádky. „Sedli jsme si od první chvíle. Rozumíme si nejen na motocyklu, ale i v normálním životě, což je hodně důležité.“ Veškerá komunikace probíhá výhradně v němčině. „Není v tom žádný problém. Paní učitelka Suchomelová byla super,“ zmínil moravský patriot kantorku ze základní školy. Jak je to se zimní přípravou? Plnění základních povinností vyžaduje kvůli okolnostem individuální režim. „Společné tréninky na motorce máme většinou domluvené tím způsobem, že si je naplánujeme na celý víkend nebo týden. V lednu jsme byli v Holandsku, potom v Itálii,“ popisoval, jakým způsobem se dvoučlenný orchestr nalaďuje na stejnou notu. Samotné koncertování je vykoupené nekončícím cestováním. „Je to opravdu náročné. Všechno jsem zvládl hlavně díky mému závodnímu tatínkovi Pepíkovi Přibylovi. Odřídil většinu kilometrů. Za jeho pomoc jsem mu vděčný a moc si jí vážím. Párkrát jsme letěli letadlem, protože už to pro nás bylo hodně daleko.“
Dřina, která stála za to
Jedenačtyřicetiletý bombarďák má situaci ztíženou tím, že se nemůže řadit do skupiny vyvolených profíků. Na živobytí si vydělává rukama jako živnostník. „Pokud máš vůli a chuť, zvládneš všechno. Skoro každou neděli jsme se probouzeli na závodech. Jakmile jsme měli odježděno, nasedli jsme do auta a spěchali domů. Pokud byla cesta dlouhá, přijeli jsme až ráno, takže jsem musel rovnou do práce. Do postele jsem se dostal v pondělí večer…“ Stálo to za to. S mladíkem Peterem našli v konečném pořadí mezinárodního mistrovství Německa jediné přemožitele. „Naše umístění bylo odměnou za celoroční dřinu. Nejen pro nás dva s Adrianem, ale také pro celý tým, sponzory a fanoušky. Bylo krásné vidět, kolik lidí nám fandí,“ kvitoval s povděkem narůstající zájem příznivců. Cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Museli z ní odstraňovat několik velkých balvanů. „Po trošku nervózním začátku jsme získávali větší jistotu a všechno si sedalo. Škoda technických nesnází se spojkou, které nás trápily ke konci sezóny. Přišli jsme díky tomu o pódiová umístění a další seriálové body. Zároveň jedním dechem dodávám, že na první místo jsme ještě neměli.“
Když je volba jednoznačná
Sajdkárkros? Pro Miroslava Zatloukala jednoznačná volba. „Táta se strejdou jezdili sajdy spoustu let. Jako kluci jsme hltali každý závod i trénink. Už od dějství jsem měl jasno, který sport je pro mě číslo jedna,“ ujišťoval usměvavý pohodář, jenž začínal se Zdeňkem Žižlavským a poté přesedlal ke zkušenému Stanislavu Hutirovi. „Poprvé jsme spolu jeli u nás na Rapotínské stráni. Nebudu lhát, dost jsem tehdy bojoval s nervozitou. Skončili jsme čtvrtí a další víkend v Březové nad Svitavou jsme byli už třetí. V Horšovském Týnu jsme dojeli druzí. Ve vesnici, kde Standa bydlí, měli v místním kulturáku zábavu. Ještě v noci jsme dorazili před hlavní vchod a fanoušci nás nesli na rukách až na pódium ke kapele. Jsou to hrozně hezké vzpomínky.“ Protože chtěl být vždycky jako otec, automaticky se hrnul na místo vedle řidiče. Stal se takzvaným mitfárou. Když na pekelném stroji kvůli zdravotním potížím kolegy osiřel a hledal novou motivaci, odskočil si k „sousedům“. Ani v soupeření čtyřkolek nehrál žádné podřadné housle. Naopak! „Myslím si, že sajdkára je pohodlnější. Ale pokud jde o post spolujezdce, ten je fyzicky určitě náročnější. Kluci za řidítky mají oproti nám pohodičku. (smích) Finančně jsou si obě disciplíny docela podobné. Pokud jde o mě, moje srdce vždycky tlouklo více pro sajdy,“ svěřoval se.
Žádné staré železo
Ačkoliv už překročil hranici čtyřiceti let, do starého železa nepatří. Jeho fyzická kondice je natolik dobrá, že mu ji může tiše závidět leckterý mladší konkurent. „Díky radám Marka Rozehnala a upravení tréninků úměrně mému věku se mi nepříliš oblíbenou zimní přípravu podařilo zmáknout s naprostým přehledem a chutí. Troufám si tvrdit, že jsem se nacházel v životní formě. Jarní tréninky na motorce jsem si užíval a na první závody se moc těšil. V situaci, která nastala, se bohužel ukázal menší zádrhel v tom, že jsme s Adrianem každý z jiné země,“ narážel na covidové zákazy a komplikace. „V tuto dobu je velmi těžké něco plánovat. Kalendáře závodů zatím neexistují a nikdo neví, co nás čeká. Pokud se bude závodit normálně, v což doufáme, naší prioritou bude mistrovství světa a německý šampionát. Když by nám to termínově aspoň trochu vycházelo, rádi bychom se ukázali i v Česku. Moc se nám tady líbilo,“ tvrdil veterán pocházející Šumperka, který se svojí rodinou bydlí v nedalekém Bratrušově. Kondici a sílu nabírá pod přísným dohledem Václava a Marka Rozehnalových, k ruce má i fitness trenéra Petra Kováře.
Krásný, ale náročný
Nevyzpytatelný sajdkárkros považuje za krásný, ale hodně náročný sport. „Nejdůležitější je, aby si jezdec a spolujezdec rozuměli. Jeden musí vědět, co udělá ten druhý. Dva musí být a myslet jako jeden. Společná radost v cíli z úspěchu je největší parádou, která nás může potkat. Motokrosař si nemá s kým plácnout, my ano,“ pustil se do malého porovnávání. „Rozhodně se jen nevezeme, jak si kdekdo myslí. Zapojené máte skoro všechny svaly. I trénované tělo dostává pořádně zabrat, natož když je člověk netrénovaný a neznalý poměrů. To se pak třepete jako ratlík už po jednom odjetém kole… Speciálně ze začátku sezóny vás bolí kolena, stehna, lýtka, záda, ruce. V rámci komplexních dávek střídáme tělocvičnu, bazén, rotoped, vytrvalost, sprinty, šplh, kruhové tréninky a další věci. Není to jen tak.“ Správný parťák do nepohody, jehož práh bolesti je zjevně posunutý na těžko chápatelnou mez, zůstal oblíbené zálibě věrný i přes některá vážnější zranění. Kolik jich bylo? „Přesné číslo nevím. Zlomenou lopatku bych ale přirovnal k trochu větší vyrážce. (smích) Největší muka jsem si prožil se zlomeným obratlem a křížovou kostí v páteři. Vůbec jsem nemohl sedět, takže jsem buď jen ležel, nebo stál. Nebylo to nic příjemného.“
Stejně jako Valentino Rossi
Zatloukal se netají fanouškovskou náklonností k Valentinu Rossimu. Legendární italský motocyklista se pyšní devíti tituly mistra světa. „Jsem jeho velkým příznivcem. Závodíme stejně dlouho a teprve se uvidí, kdo z nás vydrží dýl,“ vzkazoval nepřímo na Apeninský poloostrov někdejší český reprezentant, jenž svůj kariérní rodokmen začal prát v roce 1997. Za životní vzory považuje svého tátu a Williho Liebla. Když měl po premiérových závodních zkušenostech, které čerpal před třiadvaceti lety, všeho plné brejle, dal mu cennou radu jeho strýc. „Říkal mi, že když nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš. Měl pravdu a řídím se tím dodnes. Chci si užívat každý den naplno a žít tak, aby lidi okolo mě byli spokojení a šťastní,“ odtajnil svá další motta. Pokud je to alespoň trochu možné, snaží se volný čas trávit se svými dvěma dcerami. „Jasně, že je mi po holkách smutno. Pokud se však necháte čímkoliv rozptýlit a nesoustředíte se pouze na závod, většinou to záporným způsobem ovlivní váš výkon. Což je samozřejmě špatně a kolikrát to nekončí dobře. Dnes je v našem sportu všechno tak rychlé a vyrovnané, že zásadní a klíčovou může být sebemenší chybička. Stoprocentní soustředěnost je proto absolutně nezbytná.“ Příkladný zapálenec dobře ví, že by se neobešel bez přízně sponzorů, reklamních partnerů, fanoušků, mechaniků a týmu STR Promotorsport. „Největší poděkování patří mým rodičům, přítelkyni a sestře. Jaromír Jágr v jednom rozhovoru řekl, že pokud má sportovec uspět, musí ho podporovat celá rodina. Za sebe můžu říct, že se mi podpory od nejbližších dostává v maximální možné míře.“
Buďte první kdo přidá komentář