MOHELNICE · Stoupnout si do branky a být poslední instancí? Jen přes moji mrtvolu! Nevděčné gólmanské řemeslo buď zbožňujete a nedáte na něj dopustit, nebo se mu vyhýbáte kilometrovým obloukem jako čert kříži. Do méně početné skupiny odvážných dobrodruhů, kteří se snaží napravovat chyby spoluhráčů a hasit požáry vzniklé v blízkosti týmové svatyně, spadá i mohelnický fotbalista JAKUB HORA.
Petr Fišer
„Do brány jsem se dostal až rok, možná dva potom, co jsem začínal v obraně. Mám pocit, že na jednom tréninku chyběl gólman, tak jsem to zkusil a už u toho zůstal,“ vrátil se na start dlouhého sportovního putování čtyřiadvacetiletý strážce.
Zpátky do pole vás to netáhlo?
Nerad jsem běhal, takže ani ne. Byla to jedna z věcí, proč se mi z branky nechtělo. To stoprocentně.
Měl jste jako mladší capart brankářské vzory?
Měl. Zmíním Petra Čecha, Ikera Casillase, Victora Valdese. Nemyslím si, že bych je kopíroval, spíš jsem k nim vzhlížel a chtěl jsem ve fotbale dosáhnout toho čeho oni.
O brankářích se traduje, že mají svůj svět. Že jsou to malinko blázni uzavření do sebe, co žijí ve vlastní bublině, sedí v koutě a málo komunikují. Jak je to ve vašem případě?
Ze svých zkušeností můžu potvrdit, že gólmani jsou trochu jiná sorta. A že skutečně mají svůj svět. Taky jsem introvert. Nikdy jsem to ale neměl tak, že bych málo komunikoval nebo se s klukama nebavil vůbec. Nejsem úplně vůdčí typ, od toho jsou v kabině jiní hráči. Svůj názor si každopádně řeknu i prosadím. S tím nemám problém.
Býváte před zápasem hodně nervózní? Dokáže vás poznamenat a ovlivnit nejistý úvod, kdy vám třeba jednou nebo dvakrát vypadne míč z rukavic a neposedný balón se pro vás změní v horký brambor?
Jsem si vědom toho, co umím. A jestli si někde věřím, tak v bráně. Naposledy mě špatně provedený zákrok nebo jiná chyba dokázaly rozhodit ve starších žácích.
Když se dopustí defenzivního přehmatu obránce, pořád se dá všechno napravit. Když zaváhá gólman, oheň je okamžitě na střeše. Vnímáte, že na vašich bedrech leží o to větší zodpovědnost? Pro slabší jedince může být zvýšený psychický tlak limitující.
V tom mi pomáhá moje hlava. Trošku mám svůj svět, jsem introvert. Vůbec se tím nezatěžuju a v podstatě to neřeším. Ale je pravda, že brankářská zodpovědnost je velká, a když uděláme chybu, většinou to nedopadne dobře. Nesmíte si to připouštět. V opačném případě by nemělo smysl, abyste chodil do brány.
Co je ze všeho nejtěžší?
Asi právě zmiňovaná zodpovědnost. Může se vám dařit, jak chcete, ale když se v nějaké chvíli nedaří celému týmu, kolikrát s tím nic nenaděláte. Přestože pochytáte několik šancí, dostanete šest gólů a nikdo se vás na nic dalšího neptá. Nad vaší hlavou svítí velká šestka a automaticky jste pro každého děravý gólman.
Stěhujete se automaticky mezi tři tyče i v jiných kolektivních sportech?
Právě že vůbec ne. Bráně se vyhýbám, abych si od chytání oddechl, odpočinul a mohl se odreagovat. Při fotbálku s kamarády nebo i při futsalu a malé kopané se cpu spíš do pole.
Máte za sebou dlouhé působení v Sigmě Olomouc. Jak na něj vzpomínáte?
Byl jsem tam už od přípravky, vyhlédl si mě trenér Zdeněk Filip. V Olomouci jsem chytal do staršího dorostu, a když jsem pendloval i do mužského béčka, šel jsem na hostování do tehdy třetiligové Mohelnice.
Nemrzí vás, že jste se v Olomouci neprosadil ve větší míře? Že nemáte možnost koštovat víno prvoligové kvality a že se fotbalem neživíte?
Možná trošku jo. Kdybych v Sigmě setrval o něco dýl, mohlo to dopadnout jinak. Ale kdo ví. Chtěl jsem se vydat jinou cestou, která vedla přes Mohelnici a třetí ligu. Brankáři to v Sigmě měli vždycky docela složité, sázelo se totiž na zkušené borce. Záda jim kryl někdo, kdo čekal na šanci třeba šest let, a o tento post se ucházelo minimálně pět gólmanů. Přednost dostávali Zdeněk Zlámal, Tomáš Lovásik, Miloš Buchta. Všechno to byli ostřílení matadoři, co měli v áčku pevnou pozici. Mladším ročníkům se moc příležitostí nedávalo. Ničeho nelituju. Možná jsem mohl zůstat víc na očích. Když máte značku brankáře ze Sigmy Olomouc, tak k vám kluby tíhnou víc, než když ji nemáte.
Během působení v Mohelnici jste se projel na horské dráze. Mnozí se podivovali vašemu rozhodnutí setrvat i po dobrovolném odporoučení se do krajského přeboru. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Byl jsem v posledním ročníku bakalářského studia na vysoké škole. Měl jsem zkouškové období, dělal jsem státnice a bakalářku. Rozhodl jsem se rok počkat, dodělat si školu… A najednou jsem se ocitl v krajském přeboru. A teď se budu opakovat. Když máte značku brankáře ze Sigmy Olomouc, tak k vám kluby tíhnou víc. Když ji nemáte, je to těžší…
Pořád se nacházíte v produktivním fotbalovém věku. Jaké jsou vaše ambice do další kariéry?
Jestli se všechno rozjede, přípravu mám začínat v Novém Městě na Moravě. V zimě se mi ozval trenér Vrchoviny, že by o mě stál. Komplikace může být ve skutečnosti, že jsou farmou Jihlavy, která tam posílá své hráče. Nemám stoprocentní jistotu, jestli v Novém Městě zůstanu. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Možnost vrátit se do třetí ligy mě každopádně láká a rád bych ji využil.
Buďte první kdo přidá komentář