RUDA NAD MORAVOU, ŠUMPERK — Oplýval nevšedním periferním viděním. Jako by měl oči všude. Přímo si liboval v tom, když mohl najít nezištnou přihrávkou výhodněji postaveného spoluhráče a ten rozdělané gólové dílo snadno dokončil. I když v nejenom případě mohl zakončovat sám, mnohem raději proslavil týmového parťáka. Pro LIBORA KOBZU to platilo nejen ve sportu, ale i v běžném životě. Užíval si ho plnými doušky.
Petr Fišer
Dnes už není mezi námi. Jeho čas se naplnil v nedožitých padesáti letech k velké lítosti smutnící rodiny, kamarádů a známých. „Pořád se to ve mně pere a musím na to myslet. Je to strašné. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem z toho hodně špatný. A nejen já. Nikdo z nás to nečekal, o to větší to byl šok. Zasáhlo nás to úplně všechny,“ nezastíral Kamil Skoumal, Kobzův hokejový spoluhráč. Navštěvovali totožnou základní školu. Povinnou vojenskou službu strávili po jednom boku v Mělníku. Společně rozdávali radost v hokejovém Šumperku. Zažili toho spolu tolik, že by to stačilo na vydání hodně tlusté knihy. „Všude byl oblíbený. Vždycky jsem v něm viděl tahouna s přirozeným respektem a autoritou. Byl veselý a zábavný. Neustále jsme byli v kontaktu, chodívali jsme na pivo. A teď tady zničehonic není…“ Skoumal – Kobza – Krňávek. Sehraný útok, který byl ve své době postrachem všech soupeřů v tehdy mnohem kvalitnějším krajském přeboru, uměl vyčarovat velká ofenzivní kouzla. Souhry na jeden dotek? Kombinace dotažené do posledního šroubku? Laskominy naservírované až do kuchyně? Žádný problém! Stěžejní role nepřipadávala nikomu jinému než šikovné myslivně z Rudy nad Moravou. „Libor byl výjimečný ve své chytrosti, tvořivosti a schopnosti předvídat situace dopředu. Výborně četl hru a poměrně dobře bruslil. Byl to mozek naší lajny, byl to mozek celého mužstva. Škoda, že neměl více štěstí a že nemohl naplno prodat svoje dovednosti ve druhé lize. Jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že by byl vůdčí osobností týmu i ve vyšší soutěži. A možná by to dotáhl ještě dál. Neříkám to proto, co se stalo. V mých očích to byl jedinečný útočník,“ uznale smekal klobouk Kamil Skoumal.
Nejen hokej, ale i fotbal
Libor Kobza nemiloval jen hokej. Jakmile se rozběhla fotbalová sezóna, měnil se ve sportovního obojživelníka. „Co vím, tak v mládí koketoval s Duklou. Upřednostněné hokejové zálibě se začal věnovat naplno až po vojně, kdy už se to nedalo skloubit. V Praze se mimo jiné seznámil s Honzou Klímou,“ připomněl jméno bývalého futsalového reprezentanta Josef Suchan. Ani brankářský nestor nedá na usměvavého smíška dopustit. Od počátku společného působení v Rudě mu přirostl k srdci jako málokdo. „Zlatý kluk, člověk, kamarád i parťák, co tmelil partu. Žádný cholerik, žádný nervák. Nikdy neprudil a nepokazil žádnou srandu. Právě naopak. Když jsem potřeboval s čímkoliv pomoct, stačilo mu zavolat a nenechal mě ve štychu. Pánbůh si takové lidi bere s sebou předčasně nejspíš proto, aby i v nebi bylo veselo. Jinak si to vysvětlit neumím. Samo o sobě je to šílené a jen velmi těžko se s tím dá smířit. Libor nám bude všem obrovsky chybět.“
Co na srdci, to na jazyku
Jako by v utrápené době nebylo špatných zpráv dost. Devětačtyřicetiletý pohodář si dva dny před silvestrem zaskočil na záchod, kde se mu zamotala hlava. Život mu o pár vteřin později ukončila zákeřná embolie. „Ani bych se nedivil, kdyby se nám teď nahoře chlámal. Že když už to mělo přijít, tak nám aspoň pořádně pokazí Vánoce…“ Suchan si mladšího kolegy vážil pro jeho zapálení pro klub. Kobzovi nebyl osud fotbalu v Rudě nikdy lhostejný, a přestože kolikrát plaval proti proudu, nenechal se odradit a dál bojoval. „S Lubošem Kreifem drželi Rudu nad vodou. Bez nich by to nefungovalo aspoň tak, jak to fungovalo. Když bylo potřeba, zaskakoval i po pětačtyřicítce jako hráč v poli, dokonce se nebál vlézt do brány. A nebyl jen do počtu, svojí chytrostí pro nás zajistil nejednu penaltu nebo výhodný trestňák. Taky byl zdatný přemlouvátor. K tomu, abych se vrátil, mě ukecal hned několikrát. Pokaždé jsem souhlasil hlavně kvůli němu. Byl to charakter se vším všudy, který nikomu neskočil na špek,“ vybavuje si Josef Suchan. „Když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si: ‚A jéje, hokejista, co chce hrát fotbal.‘ Názor jsem rychle změnil. I když to nebyl žádný atlet, jeho kopací techniku mu mohl kdekdo závidět. Nebylo to tak, že by krajský přebor hrával proto, že měl jako místní kluk protekci. Flek v sestavě si vydobyl tím, co uměl. Navíc to byla vůdčí osobnost. Co řekl, to platilo. Co měl na srdci, to i na jazyku. Když se mu něco nelíbilo, vypálil to ze sebe na plnou hubu. Jeho náklonnost, přízeň a přátelství jste si musel zasloužit. Přímo nesnášel náplavy odjinud, co si říkaly o peníze a z fotbalu na vesnici si dělaly výdělečný byznys. Vadila mu přetvářka a faleš. Moc jsem si ho vážil za to, že se se všemi bavil na rovinu. To, jak dokázal působit na lidi, bylo až obdivuhodné.“ Hokejisté i fotbalisté se shodují jako jeden muž.: „Sbohem, Libore. Bylo nám obrovskou ctí…“
Buďte první kdo přidá komentář