ŠUMPERK • Konečně! Amatérský sport se znovu vrací k životu jako těžce zkoušený pacient, který se postupně odpojuje od přístrojů. Velmi pozvolna, ale přece. První tréninkové jednotky podstoupili i mladí šumperští florbalisté. V jakých počtech? Neprojeví se covidová doba na sníženém zájmu z jejich strany?
Petr Fišer
„V prvních dnech jsme se pohybovali na šedesáti až sedmdesáti procentech. Kluci byli ze začátku trochu vyjukaní. Moc si nepamatovali, jak celý tréninkový proces funguje a probíhá. I proto jsem se jim to snažil udělat co nejjednodušší, takže se hodně hrálo. Myslím si, že nakonec si to aspoň trochu užili,“ věří šéftrenér Asperu ONDŘEJ MRÁZEK.
Nemáte obavy, že některé méně zapálené jedince dlouhá přestávka odlákala a připravila je o chuť sportovat? Třeba už se k florbalu nikdy nevrátí, protože zjistili, že jim pohodlnější styl života trávený u počítače vyhovuje daleko víc.
Obavy tam jsou. Popravdě jsme se báli, kolik dětí a dorostenců nám přijde na úvodní tréninky. U těch, co mají florbal rádi, jsme si jistí, že neskončí. U těch, kteří ho ještě nemají tolik zarytý pod kůži, si tolik jistí nejsme. Ještě nevíme a nedokážeme odhadnout, jak se ke všemu postaví. Doufáme, že u sportu zůstanou.
Situace se kolikrát měnila z hodiny na hodinu. Jak jste ve vedení klubu snášeli časté převraty spojené s rozvolňováním amatérského sportu? Na vedlejší koleji trpěl a rezivěl takřka rok.
Byl to docela slušný chaos. Zjišťovali jsme si informace všude možně. Na základě oficiálních zpráv z florbalového svazu jsme se nějakým způsobem zařídili, a jakmile jsme všechny obeznámili s tím, co se bude dít, docházelo k zásadnímu obratu a všechno bylo zase jinak. I s ohledem na složitou komunikaci to bylo dost na hlavu. O to víc jsem rád, že se to v posledních dnech začíná vyvíjet lepším směrem.
Koronavirové následky škodí na všech frontách. Dá se předpokládat, že řada firem a podniků sáhne k utahování opasků a úsporným opatřením. Registrujete zprávy od některých partnerů, že se to projeví na intenzitě jejich sponzorské pomoci směrované k šumperskému florbalu?
Počítáme s tím, že dojde ke škrtům. Už teď víme, že nás hanušovický pivovar Holba nepodpoří takovým způsobem a v takové míře, jako tomu bylo v předchozích sezónách. Stejné částky jako doposud nám nejsou schopni přislíbit ani někteří menší sponzoři. Chápeme to. Naštěstí se můžeme opřít o dotační tituly, ze kterých čerpáme. Národní sportovní agentura, město i kraj nám přiznali podporu srovnatelnou s předešlými lety.
Florbalu v Šumperku se věnujete profesionálně. Nelitujete s odstupem času, že jste se vydal na „tenký led“? S vydatným přispěním nouzového stavu se rychle měnil ve vodu a o pohodovém klouzání nemohla být řeč.
To je otázka, kterou jsem si v posledních měsících pokládal velmi často. Musím říct, že jsem z toho byl dost špatný. S Jirkou Trávníčkem nám to hodilo vidle do všeho zásadního. Vnímám to jako promrhanou příležitost, v letošní sezóně jsme plánovali velké věci. Pořád mě drží nad hladinou myšlenka, že se nám to podaří v dalších letech.
Jako vystudovaný inženýr jste mohl vykonávat práci v oboru, která by byla daleko štědřeji placená. Přesto jste upřednostnil volbu poněkud odvážného florbalového projektu…
Rodiče mi to lehce vyčítají. Něco ve smyslu, že jsem nevyužil studijní investici. Na druhou stranu dělám, co mě baví a v čem vidím smysl. Jsem člověk, který rád něco vytváří a dopředu ho žene vidina, že to mimo jiné dělá pro další ročníky, pro další generace. Na chodu oddílu se chci podílet i po skončení hráčské kariéry. I když se v některých ohledech nemám tak, jak bych se mohl mít v lukrativnějším zaměstnání, zpětně svého rozhodnutí nelituji. V jiných ohledech se totiž nemám zase tak špatně.
Co jste s kolegou Trávníčkem dělali ve dnech „temna“, kdy jste neměli do čeho píchnout?
Vymýšleli jsme plán, jak všechno rozjedeme, až se sportování zase spustí. Řešili jsme některé projekty, absolvovali jsme vzdělávací semináře, komunikovali jsme s ostatními florbalovými oddíly. Snažili jsme se vymýšlet, jak zlepšit naši pozici v Šumperku, co se týče sportovišť. Dumali jsme nad budoucími akcemi, které by nás v rámci města mohly více zviditelnit. Všechno se ale plánuje dost špatně, když člověk neví, v jakém horizontu a v jaké kapacitě může něco uspořádat a zrealizovat. Celé to je naprosto šílené.
V Asperu jste šéftrenérem celého klubu. Jaké povinnosti spadají na vaši hlavu?
S Jirkou máme na starosti hlavně tréninky přes týden. U všech kategorií fungujeme na střídačku a snažíme se zapojovat mladší trenéry a ostatní kolegy, kteří nám pomáhají. Snažím se jim předávat, co jsem načerpal na vzdělávacích seminářích, když jsem si dělal licenci.
U mužského áčka zastáváte pozici hrajícího kouče. V čem je nelehká role nejvíc ošidná?
Prvně bych chtěl říct, že absence nehrajícího trenéra nám spoustu věcí nabourává, takže to není úplně ideální… Nikdy to není pouze o tom, že bych v kabině mluvil jen já. Dohromady se dokážeme dohodnout, jakým způsobem budeme hrát. A když se neshodneme, umíme si to vyříkat. V budování vzájemného respektu jsme udělali kus práce. Pomáhá nám to k tomu, abychom se posouvali dál. Vždycky se o nás říkalo, že jsme měli problém s disciplínou nebo vedením. Tím, že nemáme trenéra nehrajícího, který by to ze střídačky udržoval v potřebných mezích, je to částečně na nás všech. Za sebe se klukům snažím předávat hlavně florbalové věci a řídím je po herní stránce. Největší týmové osobnosti se víc zapojují v souvislosti s udržováním zmíněné disciplíny. Jsem jim za to moc vděčný. Vedení mužstva není o jednom člověku.
Máte představu, proč je zrovna florbal stále populárnějším a u mládeže vyhledávanějším lákadlem?
Na pohled působí dojmem jednoduchého a rychlého sportu. Stačí vám hokejka, míček, sálovky. Dá se hrát skoro v každé tělocvičně, kde jsou branky. Trošku vypadá jako lehčí odnož hokeje, která nevyžaduje bruslení. Taky není tolik kontaktní a riskantní v porovnání s některými většími sportovními disciplínami, kde můžete snadněji přijít ke zranění a úrazu. Finanční náklady jsou snesitelné skoro pro každého. Všechny zmíněné atributy mu vytváří docela slušnou pozici. I tak je ve společnosti pořád zarytý a zaškatulkovaný jako rekreační hobby odvětví. Nebere se tak, že se v něm dá dosahovat vysoká úroveň. A to je určitě škoda.
Podařilo se vám proniknout do šumperské sportovní špičky. Po boku fotbalu a hokeje máte nejpočetnější základnu. Můžete se za daných okolností ještě vůbec posouvat směrem dopředu?
Lámal jsem si nad tím hlavu poslední dva měsíce. Jestli to jde, nebo ne. Náš cíl se nezměnil. Klub chceme i nadále budovat odspodu. Chceme mít co největší základnu malých dětí a více se dostat do škol, potažmo i do školek. Ať už v podobě kroužků nebo florbalových hodin, které bychom tam pořádali. Zároveň si uvědomujeme, že to vyžaduje odpovídající zázemí, co se týče sportovišť.
Jaký je současný stav?
Z pohledu dalších volných kapacit, i v těch menších tělocvičnách, co nejsou pro naše potřeby úplně ideální, je situace špatná. A to ještě říkám hodně slušně. Rádi bychom dál rostli. Jenže když nabereme čtyřicet nových členů, pro které budeme potřebovat dalších šest tréninkových jednotek týdně po hodině a půl, narazíme na velký problém. Ten máme každoročně už jen s tím, abychom sehnali hodinu nebo dvě navíc. Nezbývá nám než doufat, že se v Šumperku v budoucnu postaví městská hala nebo se něco změní.
Buďte první kdo přidá komentář