Neděle 7. května, rok 2017. Ve víkendovém dopoledni to bylo naposledy, co se v mistrovském utkání představil pohromadě šumperský házenkářský tým. O několik týdnů později došlo k naplnění černého scénáře, jehož se nejvěrnější příznivci obávali jako čert kříže. Vedení klubu oznámilo, že mužský výběr kvůli nedostatku hráčů nepřihlásí do žádné soutěže. V malém okresním městě na úpatí Jeseníků skončila bohatá éra tradičního sportu, který nebyl fanouškům nikdy lhostejný.
Petr Fišer
„Pořád jsme ve spojení a vídáme se docela často,“ odhalil dnes už jedenačtyřicetiletý PETR KOREC. „Buď je společná akce, nebo si jen tak skočíme na pivko. V létě jezdíváme na turnaj do Droždína. Dokud to šlo, jednou týdně jsme se proběhli při fotbálku. Jak se to rozkřiklo, bylo nás čím dál víc a mělo to náboj,“ pousmál se někdejší šikovný křídelník.
S házenou prožil dobré i zlé. Potkal díky ní manželku Elišku a spoustu kamarádů, na které se může ve všem spolehnout. Také mohl prožít euforii, na niž se nedá zapomenout. „Když jsme v posledním utkání nejpovedenější sezóny prohráli doma s pražským Chodovem, na prvním místě nás mohla udržet jedině porážka Bystřice v Litovli. Okamžitě jsme žhavili telefony, a to, co se dělo po zjištění příznivé zprávy, se nedá popsat slovy. Bylo to něco neskutečného. Vyhráli jsme první ligu!“ zavzpomínal na nejzářivější úspěch v oddílové historii. „Házená mi toho dala strašně moc a jsem jí za to vděčný. Každý sebedelší příběh ale jednou skončí…“
V MAMČINÝCH ŠLÉPĚJÍCH
Korec zdědil házenkářské geny po mamince. „Sama ji hrávala. S Karvinou, odkud pocházela její rodina, patřila k absolutní dorostenecké špičce. Takže to bylo víceméně jednoduché rozhodování. V rámci náborové akce k nám přišli na základku Pavel David a Jirka Dopita. Ano, ten slavný Dopita. Jakmile jsem dorazil domů, mamce jsem oznámil, že se mi to líbilo a že to byli moc fajn pánové. První dny mám spojené s už zmiňovaným Pavlem Davidem. Vzpomínám si, jak jsem byl zblblý ze školy a oslovoval ho soudružko učitelko. Zmínit musím i Frantu Mudru. Házená mě tenkrát začala opravdu bavit. Byl jsem v dorostech a napadaly mi tam nějaké góly, navíc se vytvořila dobrá parta. Do úplného konce jsem zůstal akorát já a Tomáš Laštůvka.“
LAŠTŮVKA, OŠŤÁDAL, DOPITA
Velcí kluboví patrioti si uměli vyhovět. Spojení Korec – Laštůvka fungovalo nadstandardně. „Stačilo, abychom se na sebe jen koukli, a dopředu jsme věděli, kdo co udělá. Naše spolupráce byla z nemalé části založená na automatismech,“ líčil mladší z dvojice, která šumperské házené věrně sloužila až do „posledního vydechnutí“. „Ze starších spoluhráčů musím vyzdvihnout brankáře Zbyňu Ošťádala. Uměl nás neskutečně podržet a po lidské stránce je to absolutní borec. Klobouk dolů před ním. Dopustit nedám ani na Peťu Dopitu. Jako hrající trenér vymýšlel signály tak, aby balóny chodily až do křídel. Konkrétně na mě. Když jsem schytával kritiku za to, že nedávám góly a ani v obraně nejsem tolik úspěšný, stál za mnou. Podržel mě a podal mi pomocnou ruku ve chvíli, kdy jsem to potřeboval,“ pokyvoval uznale hlavou Petr Korec.
PO VZESTUPU STRMÝ PÁD
Pod Dopitovým vedením se mužská házená v Šumperku propracovala k největšímu triumfu. Byl jím šokující titul v první lize. „Čemu to přičítat? Kolektivu, který táhl za jeden provaz. Nováčkovskému nadšení, elánu a velké euforii. Taky jsme makali jako nikdy předtím a nikdy potom. Sami jsme si přidávali a v létě 2010 toho natrénovali nejvíc, co pamatuju. Výsledek se dostavil. Soupeři nás v některých případech podcenili a my toho dokonale využili. V další sezóně jsme si naivně mysleli, že to půjde samo, a následoval rychlý sešup. Ano, provázely nás zdravotní trable a zaplněná marodka, ale jen na to bych to nesváděl. Nejedno utkání jsme ztratili v závěru, což by se dalo přičítat horší fyzičce. Už nebyla taková jako před rokem,“ nezastíral otec dvou dětí.
JAKO NEBE A DUDY
Po Petru Dopitovi a Tomáši Laštůvkovi převzal žezlo hrajícího kouče. A jak sám přiznává, nebyl to žádný med. „Vzal jsem to spíše z donucení. Opravdu nejde skloubit roli trenéra s rolí hráče, když jste přímo na place. Řadu věcí nevidíte. Jenže nebylo zbytí. Bavilo mě to jen za předpokladu, že byla účast na trénincích odpovídající tomu, abychom mohli nacvičovat něco smysluplného. Ono je to ve všech sportech stejné. Když jste na vlně, tak se může každý přetrhnout a dává tomu maximum. Pokud se nedaří, platí přesný opak a zájem opadává.“
Házená „dnes“ a „včera“? Jako nebe a dudy. „Všechna utkání se hrají v halách. My jsme začínali venku. Občas se stávalo, že jsme před zápasem nebo v den tréninku museli ze hřiště odklízet sníh. Na střídačce jsme se schovávali pod teplé deky a konzumovali čaj z dopředu připravených termosek. Jinak hrozilo, že umrzneme. Teď máte takové vymoženosti jako samolepicí balón. Nepadá vám tolik z ruky a nešpiní palubovku. To za nás nebývalo. Pokud jde o herní stránku, nejzásadnější trendovou změnou je taktizování s brankářem. Nejčastěji se odvolává v oslabení, aby se posílil útok a počet hráčů se při přesilovce soupeře vyrovnal,“ nechal nahlédnout pod pokličku Petr Korec.
Buďte první kdo přidá komentář