MOHELNICE · Slyšel na výzvu „pojď hrát florbal“ a dobře udělal. Pro JIŘÍHO ŠINCLA to byla přesně mířená trefa do černého. Málokdo napíná brankové sítě tak často jako snajpr z Mohelnice.
Petr Fišer
„Odmalička jsem hrával fotbal. V šesté třídě nás obcházeli na základní škole s tím, jestli nechceme zkusit florbal. Šli jsme do toho s několika spolužáky a já u toho zůstal dodnes. Dokud to bylo možné, dělal jsem oba sporty. Když jsem ale v juniorech dostal nabídku z Ostravy, musel jsem s fotbalem na nějakou dobu přestat,“ vrací se na začátek svého příběhu čtyřiadvacetiletý bomber.
Vaše osobní statistiky jsou obdivuhodné. Byl jste podobně produktivní odmala, nebo jste bohatší bodovou úrodu sklízel až postupem času?
Body se mi dařilo sbírat od začátku. Když jsem byl menší, tak jsem je řešil daleko víc. Měl jsem radost z každého gólu, z každé asistence. Teď už to beru s mnohem větším nadhledem.
Která rekordní bilance se vám vybaví bez dlouhého přemýšlení?
V krajské lize starších žáků se mi ve dvaceti odehraných zápasech podařilo překonat stobodovou hranici. Moc rád vzpomínám i na sezónu v nejvyšší dorostenecké soutěži, kde jsme s Mohelnicí naráželi na elitní týmy včetně Vítkovic. Tehdy se mi podařilo vyhrát bodování celé ligy.
Co když se ofenzivní mašina zadrhne a tolik vám to tam nepadá? Projeví se to na vaší psychické pohodě? Anebo jste flegmatik, kterého dočasné strádání nijak zvlášť nevykolejí?
Po příchodu do Ostravy, kde jsem hrál za juniorské mužstvo, mi chvíli trvalo, než jsem se zaklimatizoval. Zpočátku mi to tam moc nešlo. A když vám to nejde, jak jste zvyklý, menší nervozita se dostaví. Každopádně ze všeho nejdůležitější je, abychom byli úspěšní jako tým. Florbal je kolektivní sport. Pokud k týmovým úspěchům přispěju svým dílem, mám ze všeho snažení ten nejpříjemnější pocit.
Jaký jste druh střelce? Chrt, sobec, zametač do prázdné brány či přírodní kanonýr, jenž umí skórovat ze všech míst a situací?
Že bych střílel z každé pozice, to ne. Naopak se rád zapojím do kolektivní akce nebo pěkné souhry, která je potěšením pro oko diváka. Trochu jiné je to v přesilovkách. Protože se ode mě častější palba očekává, pálím, co to jde. Jinak si myslím, že jsem hráč do kombinace, který umí gólové situace proměňovat i připravovat.
Cpete se do útoku bez váhání i v jiných sportech?
V obraně jsem nikdy nehrál. Ani ve fotbale. Útočení mám v krvi. Florbalový trenér v Ostravě mi říkal, že dopředu se hrnu automaticky a s chutí, a pokud jde o řazení zpátečky, je to trochu horší. Nechal jsem si poradit a v poslední době se na zpětných návratech snažil zapracovat.
Přehoďme výhybku. Jak jste se ocitl ve fotbalové Třeštině?
Když jsem v Mohelnici oznámil, že se chci fotbalu věnovat už pouze doplňkově, ozvalo se mi několik trenérů z okolních vesnic. Jedním z nich byl Karel Čihulka, se kterým jsem se znal už z dřívějška. Zkusil jsem si zatrénovat v Třeštině a potom i v Maletíně, kam mě lanařil soused.
Jako mladého junáka vás v třeštinské kabině obklopila řada matadorů a zkušených kozáků. Přijali vás bez potíží?
Byla to jedna z věcí, která mě mile překvapila. Vzali mě mezi sebe úplně v pohodě. V Třeštině je super parta a výborný kolektiv, při mém rozhodování to byl jeden z klíčových faktorů. Už od začátku ode mě vedení a trenéři věděli, že jakmile se mi víkendové zápasy budou krýt, pokaždé dostane přednost florbal.
Které zásadní aspekty hrály při vaší volbě stěžejní roli?
Jakmile jsem zvažoval, jaký sport upřednostnit, dospěl jsem k závěru, že v sobě vidím a cítím větší florbalový potenciál. Že bych s hokejkou v ruce mohl dosáhnout víc. Ve florbalu dokážu ve větší míře měnit hru a vývoj zápasu. Když na mně leží zodpovědnost, mančaft mi věří a spoléhá na mě, hraje se mi líp. Moje výkony to hodně ovlivňuje v pozitivním smyslu.
Mohelnický florbal po výjezdu do kvalitnějšího výkonnostního poschodí zaskočil konkurenci razantním nástupem. Je pro něj divizní stanice konečnou, nebo má na to, aby pošilhával po ještě lukrativnější zastávce?
Po tom, co se postoupilo, mě kontaktoval trenér z Ostravy. Řekl jsem mu, že bych chtěl s mohelnickou partou odehrát aspoň půl sezóny. Měli jsme dobrý tým, a pokud by se sešly všechny okolnosti, nebál bych se mluvit o národní lize. Možná to vyzní divně, ale než jsem odešel a trochu se to zadrhlo, ztratili jsme jeden bod a vedli tabulku. O to těžší to pro mě bylo rozhodování i odcházení.
Dohnala vás ke změně možnost stát se součástí vybranější společnosti?
Vedení Letky mi své plány nastínilo tak, že by v budoucnu chtělo až do superligy. Budu upřímný, zohlednil jsem osobní hledisko. Teď už to v Mohelnici tak růžové není. Trenérské vedení se rozpadlo, a navíc odešli někteří kluci. Za současného stavu považuju divizi za strop.
S Letkou Štěpánkovice se pohybujete na úrovni druhé nejvyšší soutěže. Jelikož se jedná o klub ze severu Moravy, nemáte to zrovna za barákem. Dojíždění vám nevadí?
Studuju na výšce, a protože hrajeme i trénujeme taky v Ostravě, nemusel jsem řešit žádný zásadní problém… Na jednom letním turnaji jsem se potkal s koučem, který Letku vede. Ptal se mě, jak to vidím dál a jestli bych neměl zájem. De facto si mě vyhlídl.
Hrajete florbal za peníze?
Všechno materiální vybavení mám zajištěné gratis. Kdyby se postoupilo do superligy, tak by možná nějaké odměny byly, ale zatím fungujeme na bázi amatérů. V první lize se podle mě neplatí hráčům skoro nikde.
Za normálních okolností trénujete čtyřikrát týdně, k tomu o víkendu mistrovské utkání. Takže je to součást životního stylu, která vám spolkne spoustu času. Stále platí, že se v Česku florbalem neuživíte?
Nejbohatším klubem u nás je momentálně Mladá Boleslav a všichni kluci tam normálně pracují nebo studují. Už několik let se tvrdí, že je jen otázka času, kdy se florbalové prostředí v Česku zprofesionalizuje. Uvidíme. Zatím se jede dál v zajetých kolejích.
Ve fotbale některé kluby ochotně „nasypou“ hráčům i v I. B třídě. Neberete to jako nespravedlnost?
Při půlročním angažmá v Medlově jsem byl u toho, když se některým borcům vyplácely peníze. Když srovnám, jaké úsilí jsem musel vynaložit v nižší fotbalové soutěži a teď ve florbale, tak je to podstatný rozdíl.
Přesto jej máte hlavně jako zábavu…
Zábavu, díky níž můžu snít svůj sen. Chtěl bych si zahrát superligu. Při ideální konstelaci právě s Letkou. Zahraniční štace by nebyla špatná z profesního hlediska, protože bych se zároveň mohl zdokonalovat v cizích jazycích. Na druhou stranu nejsem nejmladší a neoplývám ani žádným velkým talentem. Až čas ukáže, co se mi podaří, a co ne. V zápasech, které jsme v letošní sezóně stihli odehrát, to z mojí strany nebylo špatné. Je na čem stavět.
Vaše jméno je i nadále spojeno s Mohelnicí. Ale ne v kolonce hráčů, ale trenérů!
Už dřív, když byla personální nouze, jsem pomáhal s mládežnickými týmy. Kluci z mohelnického áčka si nejspíš mezi sebou řekli, že by mě po změnách, které nastaly, jako jediného uznávali a byli schopni respektovat. S přijímáním pokynů od předchozího hrajícího trenéra měli trochu problém. Než se sezóna přerušila, bylo to super. Bavilo mě to, měl jsem z toho dobrý pocit. Pořád jsem ale primárně hráč, a protože působím v Ostravě, i do budoucna budu stíhat jen páteční trénink. Proto musím mít k ruce asistenta. Nápad, abych Mohelnici trénoval, se nezrodil v mojí hlavě. Jen jsem chtěl pomoct.
Sledujete okresního rivala ze Šumperka?
Do mládežnické struktury v Šumperku úplně nevidím. Můj pohled na jejich mužský tým je takový, že jestli se chtějí někam posouvat, tak už měli postoupit. Přijde mi to jako velká škoda, že jim to o fous uniká. A to už jen z toho pohledu, že v celém Olomouckém kraji není žádný klub, co by dokázal zakotvit v lepší soutěži. Nejblíž jsou východočeské Svitavy.
Co je pravdy na tom, že mezi vámi nepanují ideální vztahy?
Ideální zrovna nejsou, to je pravda. Ale spíš se to týká několika jednotlivců. Třeba naše komunikace s Jirkou Trávníčkem, který to v Šumperku vede, je naprosto v pohodě.
Amatérský sport se po dlouhé pauze opět probouzí k životu. Jak se vám dařilo přežívat a snášet covidové trápení?
Bylo to hodně těžké. Nezvládal jsem to vůbec dobře. Snažil jsem se hodně jezdit na silničním kole, chodit běhat a celkově se udržovat, abych měl z čeho brát a z čeho čerpat. Nebylo to vůbec jednoduché.
Buďte první kdo přidá komentář