Dávali tomu všechno, já ne

ŠUMPERK – Fanoušci ho zbožňovali. Jakmile ALEŠ HOLÍK naskočil na led, mohli si být jistí tím, že nebude nuda. Ze zlínského rodáka se velmi rychle vyklubal oblíbenec diváků, který na Šumpersku zapustil pevné kořeny. O dlouhém angažmá v komunitě hokejových Draků s oblibou říká: „Je to moje srdcovka.“

Petr Fišer

„Bylo to skvělé období. Nikdy bych neřekl, že tady zůstanu tak dlouho. Kdyby se nesestoupilo, moje šumperská kapitola by nejspíš trvala ještě delší dobu,“ zamyslel se v rozhovoru pro jeden z  nejčtenějších sportovních portálů Hokej.cz.

Se Šumperkem jste zažil tři postupy do první ligy. Na který vzpomínáte nejradši?

Jednoznačně na ten první, který jsme zpečetili ve čtvrtém finálovém utkání play-off v  Hodoníně. Sešel se skvělý tým, všechno klapalo. A oslavy? Ty byly neskutečné. Tehdy jsme byli ještě mladí a výdrž nám nechyběla. Kvůli takovým chvílím hokej hrajete. Tenkrát nás přijelo podpořit 600 fanoušků, bylo to velkolepé po všech stránkách.

Odjakživa jste platil za ofenzivně laděného beka, který je ze svého střeleckého kanónu schopen vypustit dělovou ránu. Kanadské body jste sbíral na počkání. Dá se říct, že jste měl útočení v krvi?

Hlavně bych chtěl vyzdvihnout výborné spoluhráče. Zejména centry. V  Šumperku to byli třeba Radek Kučera, Radim Antonovič, Roman Meluzín, Karel Plášek. Zapomenout se nedá ani na měsíční hostování v Třebíči, kde jsem hrál s Davidem Dolníčkem, Lukášem Havlem a Romanem Eratem. V Prostějově jsem zase zažil Tomáše Divíška nebo Tomáše Nouzu. To pak body naskakují jedna radost.

Šestadvacet gólů za sezónu? Pro vás žádný problém!

Na obránce je to docela dost. (úsměv) Spoluhráči vždycky říkali, že když jsem na ledě, tak hrajeme na čtyři útočníky. Bylo to tak. Hrál jsem poměrně dost riskantně, v  útočné třetině jsem byl častokrát dřív než kluci z útoku.

Co na to trenéři?

Lezlo jim to na nervy. Kolikrát i parťákům z lajny, kteří za mě museli bránit. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na výborná levá křídla, která mě jistila zezadu. Já za ně slízával smetanu.

Se svým tahem na branku jste mohl konkurovat leckterému forvardovi. Proč z vás trenéři udělali obránce a nesnažili si využívat vašich útočných schopností?

V útoku jsem hrával do nějaké čtvrté třídy. Jenže jsem pořád jezdil do ofsajdu. Nepochopil jsem, jak se „ofsajdové pasti“ vyhnout, proto mě dali do obrany a už to tak zůstalo. (smích) Dělám si legraci…

Hokejovému řemeslu jste se vyučil ve Zlíně. Tedy na adrese, která je proslulá výchovou talentů. Jak moc vás s  odstupem času trápí, že vám na Stadiónu Luďka Čajky pšenka nekvetla?

Budu upřímný. Hokeji jsem neobětoval stoprocentní maximum. Z  mojí strany nebyla ideálně nastavená hlava. Měl jsem šanci hrát v  reprezentačním výběru do 17 let, ale promrhal jsem ji. Stejně jako spousta dalších lidí. Byla jiná doba. Samozřejmě, že k  tomu potřebujete i trochu štěstí. Musí si vás vytáhnout ve správný okamžik, dát vám šanci a na vás je, abyste ji využili. Stejně tak je důležité dobrou výkonnost neustále potvrzovat. Úspěšnější spoluhráči to zvládali, takže je to vyloženě moje chyba. Nic víc bych v tom nehledal. Zmíním Josefa Štrauba, Romana Meluzína, Petra Lešku, Martina Hamrlíka, KarlaRachůnka,Tomáše Žižku. Bavíme se o skvělých hokejistech, kteří si to zasloužili. Dávali tomu všechno, kdežto já ne.

Martin Novotný je vzácným příkladem toho, že se dá extraligový sen vydřít poctivou a cílevědomou prací. Překvapilo vás, kam až to dotáhl?

Především z  toho mám velkou radost. Dlouho jsme spolu hrávali v jedné dvojici. Je to poctivý kluk, který to v  Šumperku schytával ze všech stran. Nadávali mu, že je nemehlo a podobně. Teď je stabilní součástí Zlína, čímž všem kritikům zavřel pusu. A to tak, že důkladně.

Zlín před vás předložil profesionální smlouvu až ve 36 letech. Co se vám tehdy honilo hlavou?

Pro mě to bylo obrovské překvapení a taky velký zážitek. Všechno umocňoval fakt, že se jednalo o moje rodné město. Potkal jsem vrstevníky Jirku Marušáka, Tomáše Žižku, Ondru Veselého a další. Jen škoda, že jsem se tam nedokázal udržet delší dobu. Trenér Vlach s panem Juríkem mi dali smlouvu na celou sezónu, ale po několika zápasech jsem šel zpátky do první ligy. Asi jsem na to dlouhodobě neměl, což byl rozdíl mezi mnou a výše jmenovanými. Každopádně na čtvrtfinálovou sérii s  Kometou budu vzpomínat do konce života.

Ještě aby ne, když jste v šestém utkání přispěl k  prodloužení dramatické série důležitým gólem!

Měl jsem na zimáku rodiče, kamarády. Byl to pocit, kterýsestrašnětěžkopopisuje slovy… Prostřelil jsem Marka Čiliaka, který, když rozvíjel svůj talent v brněnské juniorce, začínal s  dospělým hokejem u nás v  Šumperku. V  sestupové sezóně jednou střídal za stavu 0:5 a mně ho bylo strašně líto. Když pak chytal za Třebíč, dal jsem mu gól skoro v  každém utkání. Během několika let se vypracoval v top brankáře extraligy. Mám na něj jen dobré vzpomínky… (úsměv)

Rozhodující sedmý zápas vyzněl příznivěji pro Kometu. Nejvyšší soutěži jste tehdy zamával nejen vy, ale i zlínský patriot Petr Čajánek. Nebyla to škoda?

V  Peťově případě určitě, extraligu mohl hrát ještě několik let. Loučila se neskutečná ikona českého hokeje. Sledovat jeho bojovnost a zarputilost, to byl opravdový zážitek. Jsem strašně moc rád, že jsem ho mohl poznat, stejně jako třeba Romana Meluzína.

Obraťme list. Draci jsou zpátky v  prvoligovém pelotonu, který tvoří rekordních osmnáct týmů. Jak se vám zatím zamlouvá jejich dosavadní působení v  kvalitnější soutěžní společnosti?

Výsledky Šumperka sleduji, dva zápasy jsem viděl na internetu. Musím říct, že jsem jim moc nevěřil, soupiska nevypadala úplně silná. O to víc mě překvapili. Nebylo to vůbec špatné. Je škoda, že soutěž přerušili. Teď záleží, jak se na nich projeví dlouhá pauza.

Vedení klubu vsadilo na mladé hráče. Byla to správná volba?

Věřím tomu, že kdyby se sestupovalo, kádr by vypadal trošku jinak. Na druhou stranu chápu i majitele klubu, že šetří. V  téhle době je to pochopitelné. Ale řeknu natvrdo, že před uzavřením první ligy pro mě byl Šumperkem jasným adeptem na sestup.

Nad všemi vyčnívá kapitán Petr Gewiese. Kde vidíte jeho největší sílu?

Hokejově neskutečně vyrostl. Má dobrou střelu a myšlení, pálí mu to, je pracovitý. Doufám, že to dotáhne až do extraligy. Podle mě na to má.

Chance liga se znovu spustila po více než měsíční přestávce. Koronavirus nikoho nešetří a sport není výjimkou. Když už někdo dostane zelenou, tak se musí obejít bez divácké podpory. Co na to říkáte?

Nedávno jsem se shodou okolností dostal do nákupního centra Černý Most v  Praze. Nedovedu pochopit, že někomu vadí, že 50 borců hraje hokej na obrovském zimním stadiónu. Ale že je v  nákupním centru několik tisíc lidí na minimálním prostoru, to už nikdo neřeší… Podle mě by se mělo sportovat co možná nejvíc. Je to důležité i pro zdraví člověka. A je jedno, jestli venku, popřípadě na stadiónech. Lidé se na sport dívali odjakživa a mají ho rádi. Z  čeho jsme jako národ měli největší radost? Z  úspěchů v  hokeji a ve fotbale.

Dejme tomu, že koronavirová pandemie odezní. V jaké míře se nezanedbatelné ztráty odrazí na fungování sportovních klubů a oddílů?

Čekají nás výrazné ekonomické dopady. Snižování platů, možná zavedení rozpočtových stropů. Spousta hráčů podle mě skončí, protože budou upřednostňovány jen ty největší hvězdy, které přitáhnou diváky. Doplní je jedinci, kteří přistoupí na malé smlouvy a pro kluby budou takzvaným levným zbožím. Upřímně jsem rád, že to nemusím řešit a že mám práci, o kterou se snad nemusím bát. Lituju všechny kluky, kteří se teď sportem živí.