Člověk nevěděl, jestli se má usmívat, nebo zarmoucením brečet. Když si házená v Šumperku sympatickým způsobem připomněla sedmdesát let od svého založení, byla to oslava a funus zároveň. Jubilejního výročí se dožila v roce, kdy se hlavní tým skromně vystupujícího oddílu rozpadl a ve stejném složení už k mistrovskému utkání nikdy nenastoupil. Spadla klec.
Petr Fišer
Jednou to přijít muselo. Největší opory stárly, a kromě zdravotních neduhů stále složitěji bojovaly s nedostatkem volného času. Šumperská házená ruku v ruce s tím dojela na skutečnost, že patřila v konkurenci fotbalu, hokeje či mohutně se rozmáhajícího florbalu mezi sportovní „trpaslíky“ s malou členskou základnou.
Našla by se spousta těch, kterým nedělní házenkářské dopoledne upřímně chybí. Ať už se pravidelně vydávali směrem k venkovnímu betonovému hřišti na Tyršově stadiónu a s velkou chutí a oblibou usedali na dřevěnou tribunu, nebo si později užívali většího komfortu sportovní haly na gymnáziu. Všechno mělo svoje kouzlo a příjemnou domáckou atmosféru.
O spokojenost a zážitky věrných diváků se staralo několik generací hráčů. Soudržnou jednotku tvořili mimo jiné proto, že se nad jejich hlavami nikdy netočily velké peníze. Naopak, nejednou bývalo do kapsy hodně hluboko. O to byli semknutější a provázanější a vzájemné vztahy působily utuženějším a kamarádštějším dojmem než v mnoha uměle vytvořených profesionálních týmech.
Absolutního vrcholu dosáhl výběr vedený nenapodobitelným originálem Petrem Dopitou. Kdyby to ekonomická situace, hráčský materiál a všeobecné podmínky dovolovaly, Šumperk by se s nádechem obrovské senzace stal překvapivou součástí elitní soutěže.
Odpolední setkání uspořádané u příležitosti kulatých sedmdesátin bylo velmi příjemné. A jak jinak než maximálně pohodové. Každý, kdo měl házenou v Šumperku rád, musel zákonitě zápolit se smíšenými pocity. Na jednu stranu se mu při pohledu na mladé junáky, starší matadory a největší legendy přehrávalo před očima všechno to, čím se dlouhé roky vrchovatě bavil. A že to stálo za to! Na druhou stranu mu bylo neskonale líto, že o oblíbenou zábavu přišel a prázdné místo jen tak něco nezaplní.
Nejdelší a nejbouřlivější potlesk sklidili manželé Krobotovi. Při zaslouženém aplausu běhal mráz po zádech. Nebýt obětavé dvojice, šumperská házená by nikdy nebyla tím, čím vždycky byla – jedinečnou partou, která táhla za společný provaz.
Buďte první kdo přidá komentář