ŠUMPERK • Jakmile rozkmitá nohy na maximální otáčky, dokáže upláchnout a ukázat záda kdekomu. Je tak rychlá, že se ve sprinterském žebříčku nachází na nejpřednějších místech republikového pořadí. LUCIE VYKYDALOVÁ (27), rozená Domská, se přitom do soutěžního běhání naplno zakousla až v posledním ročníku základní školy.
Petr Fišer
Atletika je nazývána sportovní královnou. Myslíte si, že se lichotivým pojmenováním honosí právem?
Minimálně pro mě osobně i pro celou moji rodinu to královna sportu je a vždycky bude. Takže souhlasím. (úsměv)
V čem se skrývá její největší kouzlo?
Je to sport v nejryzejší podobě. Jako sprinterce mi k běhání stačí akorát tretry a tenisky. Na co člověk má, to ukáže, a nepotřebuje k tomu žádné náčiní. Třeba v gymnastice, která je mimochodem také nádherná, je výsledek ovlivněný známkou od rozhodčích a estetickou stránkou. Atletika mi z tohoto pohledu připadá o dost férovější.
Týmové soupeření vám nechybí?
Máme soutěže družstev. A mě hlavně naplňují štafety, které jsou mi hodně blízké. Když se to povede, člověk může svým dílem přispět ke štěstí a úspěchu dalších členů družstva.
Lucie Vykydalová tvoří se svým manželem Tomášem čistokrevný atletický pár. foto: archiv 
Proč vám učarovala právě královna sportu?
Přistrčil mě k ní můj dědeček. Dřív jsem závodně plavala, ale nebyla jsem v tom moc dobrá. K dědovi jsem chodívala po trénincích. Jednou mi předhodil, že když mi na školních závodech běhání a skákání tak jde, ať to zkusím. Zamyslela jsem se a řekla si, proč ne. Bylo to někdy před prázdninami, kdy jsem chodila do osmé třídy. V září jsem šla na první trénink a už jsem u atletiky zůstala.
Vypracovala jste se ve výtečnou sprinterku. Lákala vás nejkratší trať hned od prvního dne?
U sprinterů je to víceméně dané. Buď jste rychlý, nebo nejste. Nejkratším běhům jsem se věnovala od začátku. Hodně mě baví i skok do dálky, bohužel jsem ho musela utnout ze zdravotních důvodů. Protože se mi vracelo zranění kotníku, nechtěli jsme pokoušet osud. Ještě si občas skočím, ale když se mi potom ozve něco bolavého, propříště si to rozmyslím a radši zůstanu u běhání. Skákání mi každopádně chybí, a když se zakoukám do dálkařského sektoru, kolikrát se mi zasteskne. Jinak se na všechny disciplíny ráda koukám, ale ne všechny mi úplně jdou.
Je pro vás některá nepředstavitelná ve stylu ani za nic?
Nevoní mi delší běhy. A také hod oštěpem. Ten mi popravdě k srdci vůbec nepřirostl.
Zápas v hokeji se hraje šedesát minut čistého času. Fotbalový dokonce devadesát. Vy máte „odpracováno“ za několik vteřin, přitom přípravě na závod obětujete spoustu času a úsilí. Nedumáte někdy nad tím, jestli vám takhle krátký akt stojí za takovou dřinu?
Vůbec ne! Dělám maximum, aby to byla co nejkratší záležitost. Čím rychleji stovkou proletím, tím větší je to pro mě odměna. Ono se nedá říct, že závod trvá deset, jedenáct, dvanáct sekund. Než zažijete jedinečný pocit z rychlosti, musíte se na všechno připravit a mimo jiné se důkladně rozcvičit. Závodění ve skoku do dálky jsem měla ráda i z toho důvodu, že se natáhne na delší dobu, máte nějakou interakci se soupeřkami a člověk si to může víc užívat.
Jste na startu nervózní? Dokážete úplně vypnout a nevnímat okolí, nebo se vám něco honí hlavou?
Když už jsem v blocích, soustředím se vyloženě na to, abych byla v klidu a poslouchala startéra. Předtím, než jdu do bloků, se dávám do pohody, v hlavě mi třeba zní oblíbená písnička a myšlenky směřuji k bezchybnému startu. Někdy jsem nervózní, někdy ne. Většinou se to odvíjí od důležitosti závodu, jestli je to mistrovství republiky, evropský šampionát nebo něco menšího, kde až o tolik nejde. Čím je člověk klidnější, tím předvede povedenější výkon. Klidná hlava = rychlé nohy.
Držíte se dopředu dané taktiky, nebo ve sprintu žádné předzávodní plány a strategie neexistují a od úvodních metrů to valíte ostošest hlava nehlava?
Jedu úplně naplno od začátku až do konce. Rychlostní schopnosti jsou hodně ovlivněny geneticky, takže musíte mít trochu dáno od přírody. Když to nemáte v sobě, můžete se sice pomocí pravidelného tréninku zlepšovat, ale ne tolik jako v jiných bězích. Na úroveň talentovanějšího jedince to doženete jen ve výjimečných případech.
Dosavadní kariéru jste orámcovala řadou výborných umístění. Upřednostňujete do popředí jeden ze závodů, na nějž jste obzvlášť pyšná?
Speciálně to nerozlišuji. Většina mých úspěchů je spojena se štafetou. Ať už to bylo mistrovství Evropy do dvaadvaceti let, evropský šampionát družstev nebo juniorské mistrovství Evropy. Vážím si jich nejvíc. Zdá se, že k úspěchu potřebuju další tři holky. (úsměv)
Při pohledu na ročníky narození vašich soupeřek budete muset nahánět mladé pušky. Do kolika let se dá běhat na slušné úrovni, abyste ambiciózním sokyním stačila, porážela je a nehrála v jejich společnosti druhé housle?
Těžko říct. Když jsem platila za mladou pušku já, závodila jsem s holkama, co měly kolem třiceti a pořád byly velmi dobré. U žen je to trochu spojené s dětmi a rodinou. Ale třeba Kim Collins si zaběhl nejlepší čas v kariéře ve čtyřiceti. Shelly- -Ann Fraserová Pryceová se stala mistryní světa jako maminka po třicítce. Náš sprinter Honza Veleba si vylepšuje osobáky ve třiatřiceti. Myslím si, že záleží na prioritách, a jak člověk stárne, priority se mění a sport už nebývá úplně na první lajně.
Spousta neznalých laiků žije v domnění, že na trénincích neděláte nic jiného, než jen běháte. Kde kromě samotné dráhy trávíte nejvíc času?
V posilovně. Ta má v našem tréninkovém programu velký prostor. Stejně jako cvičení zaměřená na odrazy. Pokud jde o pilování běhu, jednou jsou to kratší úseky, jindy zase delší, třeba 150, 200 i 500 metrů. Jak kdy.
Přestože jste se vrátila do Šumperka, stále závodíte za USK Praha. Je to kvůli vyšší soutěži?
Přesně tak. Když jsem studovala v Praze, tak jsem na USK trénovala. Protože tento pražský klub závodí mezi extraligovou elitou a Šumperk ve druhé lize, zůstala jsem z výkonnostních důvodů oddílově v USK. Jinak už jsem pátým rokem zpátky v Šumperku.
Dá se atletikou uživit?
Dá, ale je to jen pro ty nejlepší z nejlepších. Jestli se to může týkat i české sprinterky, o tom nejsem přesvědčená.
Atletické prostředí se až na občasné dopingové zkraty jednotlivců jeví naoko jako čisté, bezproblémové a pohodové. Na rozdíl od korupcí prolezlého fotbalu či hokeje, v němž vyplavaly na povrch úplatky a protekce. Setkala jste se s něčím podobným? Třeba že se na reprezentační sraz či závod dostal někdo, kdo tam neměl být?
Osobně nesetkala. Nějaké historky se povídají, ale člověk do toho úplně nevidí a pravda je většinou někde uprostřed. Nikdy a nikde to asi nebude křišťálově čisté. Jsem ráda, že na veřejnost působíme takovým dojmem a atletika si drží dobré jméno.
Můj nejoblíbenější sportovec. Kdo se vám vybaví na první dobrou?
Protože jsem sprinterka, moje volba je jasná – Usain Bolt. Sice už není závodně aktivní, ale pro mě je to pořád jednička.
Mají atletky v oblibě fotbalisty a hokejisty?
Myslím si, že je moc nemusíme. Ale je to jen můj osobní názor, nemůžu mluvit za ostatní.
Za sportovní domov můžete považovat Tyršův stadión, kde to znáte jako vlastní boty. V jaké kondici a formě se v posledních letech nachází šumperská atletika?
To je spíš otázka na manžela. Z mého pohledu to vidím tak, že máme v oddílu spoustu mladých a šikovných atletů a atletek. V Šumperku nám rostou zajímavé talenty a už se všichni těšíme, až se budeme moct vrátit k pravidelnému trénování a z našich nadějí se pokusíme vykřesat co nejvíc šikulek.
Za manžela jste si vzala Tomáše Vykydala, předsedu a trenéra v jedné osobě. Byla to láska na první pohled?
Ne, ne. Láska na první pohled to určitě nebyla. Dlouho jsme byli jen trenér a závodnice.
Buďte první kdo přidá komentář