Petra Petková a Anna Valentová:
„Snažíme se brát věci takové, jaké jsou.“
Další z rozhovorů v nouzovém stavu vznikal po telefonu. Asi před měsícem jsem zcela náhodou a neplánovaně byla svědkem události, kdy vděčná dcera nějakého seniora zahrnula sociální pracovnice odlehčovací služby v šumperském Pontisu květinami. Vedoucí odlehčovací služby Petra Petková (P. P.) a její kolegyně Anna Valentová (A. V.) se o seniory starají i v těchto dnech, kdy se v práci střídají obden ve dvou týmech a za přísných preventivních opatření, která musejí dodržovat kvůli nebezpečí koronaviru. Obě mě překvapily tím, s jakým klidem a naprostou profesionalitou nelehkou situaci zvládají.
Hana Písková
Spousta lidí v těchto dnech pracuje z domu nebo dokonce nepracuje. Napadá mě, kdo v tomto čase nechává svého dědečka, babičku, mámu nebo tátu v odlehčovací službě?
P. P.: Jsou to třeba lidé, kteří pracují v krizových týmech. Například i jedna naše kolegyně, která, aby mohla pracovat, potřebuje pro svou blízkou osobu tuto službu. Nebo pán, který má byt v rekonstrukci a nemohl by tam teď přebývat.
A. V.: Jsou to také senioři z rodin, které se vrátily ze zahraničí a musely zůstat v karanténě. Nebo člověk, který žije sám, a v těch chladnějších dnech už mu nemá doma kdo zatopit. Jsou to různé příběhy lidí.
Už jsme si zvykli, že v různých provozech je už běžné a povinné nošení roušek, důsledná dezinfekce, používání rukavic, respirátorů, ochranných šítů. Používá se měření lidí bezkontaktními teploměry. Napadá vás ještě nějaké specifické opatření, které vy jako sociální pracovnice musíte v rámci nouzového režimu dodržovat?
P. P.: Všechno, co jste řekla, platí. Napadá mě, že co je v naší práci náročné, je neustálé opakování a vysvětlování seniorům, proč musíme to všechno používat, proč nemůžeme chodit ven a podobně. Postupujeme podle pokynů našeho krizového týmu, máme jasně daná pravidla.
A. V.: Je pravda, že senioři mají s rouškami problém. Myslím, že na tom jsme se všichni shodli, že je potřeba dodržovat důsledně preventivní opatření, zároveň se ale maximálně snažíme, abychom seniory zbytečně nestresovali, aby byli v klidu a cítili se dobře.
To musí být těžké.
P. P.: Ano. Většina našich uživatelů jsou lidé se stařeckou demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Oni nechápou, že je nějaký nouzový stav nebo karanténa. Proto to častější vysvětlování, o kterém jsem mluvila.
A. V.: To je pravda. I v rámci nastavených pravidel se snažíme, aby byli senioři v co nejpřirozenějším prostředí, aby neměli pocit, že jsou někde v nemocnici.
Jaké aktivity pro ně připravujete?
P. P.: Teď to bylo třeba hodně různé vytváření velikonočních dekorací. Rádi s nimi vaříme nebo pečeme.
A. V.: Věnujeme se také arteterapii, trénování paměti. Čteme jim i z denního tisku, snažíme se vybírat nějakou pozitivní zprávu, což je při tom, jak jsou dnešní noviny nastaveny, někdy hodně těžké.
Teď tu byly Velikonoce, jak si je mohli uživatele o vašich služeb užít?
P. P.: Pekli jsme velikonočního beránka. Od sponzora jsme dostali pro seniory mazance. Díky tomu, že jsme vyráběli různé věci, mají senioři velikonočně vyzdobenou nejen společenskou místnost, ale i své pokoje.
A. V.: V rámci Velikonoc jsme slavili i jedny narozeniny. Připomínali jsme si velikonoční zvyky a tradice, měli jsme třeba i vaječný koňak.
Z médií se teď dozvídáme různé extrémní informace. Jedny o tom, že zdravotníci a sociální pracovníci jsou naprosto vyčerpaní. Jiné zase tvrdí, že to tak vůbec není a vše probíhá v klidu. Jak tu situaci vnímáte vy? Je to pro vás extrémně náročné?
P. P.: Ta situace byla náročná na začátku nouzového stavu. Nebyly ochranné pomůcky a denně přicházelo velké množství informací, které bylo potřeba zpracovat. Teď už je situace nějak stabilizovaná. Máme časté a pravidelné porady přes internet, na kterých rychle řešíme nově vzniklé situace. V péči se střídáme ve dvou týmech, takže každá z nás je jeden den v odlehčovací službě a jeden den doma. Pokud přetrvává stres, je to kvůli obavě, co se bude dít dál v případě, že by se třeba někdo nakazil. Snažím se brát to tak, jak to je, a každý den udělat dobře svoji práci.
A. V.: Mně chybí ta moje práce, že nemůžu jezdit do rodin na sociální šetření. Chybí mi i moji kolegové. Nehroutím se ale z toho. Beru to tak, jak to je.
V čem je ta situace pro vás naopak pozitivní, co vám přináší? Je něco takového?
P. P.: Vlastně si uvědomuju, že můžu být víc s rodinou, mohu si udělat čas i na sebe. A to samé se děje v práci. Dolaďujeme věci, na které za běžného provozu nezbývá tolik času. Máme na sebe víc prostoru. Je to příležitost ujasnit si priority.
A. V.: Ta situace mi dává to, že vzniká jiný vztah s našimi uživateli i kolegy. Jak pracujeme v týmech, více se poznáváme. Máme více porad, sice přes internet, ale je to fajn. Ještě více spolu komunikujeme.
Vybavuje se vám něco, na co se moc těšíte, až nouzový stav skončí?
P. P.: Už jsme s kolegyňkami domluvené, že to určitě oslavíme, až se společně zase potkáme. Na to se těším.
A. V.: A se seniory už se těšíme, až budeme moci vyrazit někam na zahrádku, do cukrárny.
Buďte první kdo přidá komentář