S Miroslavem Kobzou se známe dlouho. Potkáváme se na stejných akcích – já jako píšící redaktorka, on zachycující atmosféru pro rozhlas s nahrávačem v ruce a foťákem v brašně. Čas na popovídání si přišel až po vernisáži fotografií, které nafotil mimo svou profesi. Objektivem vyhledává zásahy lidské činnosti v krajině a ostatním je přináší s osobitým pohledem, v němž nechybí úcta k obyčejným lidem, věcem i okamžikům. V zábřežském kině Retro budou ke zhlédnutí ještě do konce prázdnin.
Vladimíra Bartoňová
Kdy jste udělal první fotku?
Jako děcko fotoaparátem Smena ruské výroby. Táta mi ho koupil, už nevím ke kolikátým narozeninám. Fotil jsem rodinu, kamarády, holky… Nikdy jsem neměl vizi, že bych byl fotografem, snad jen zaznamenávačem okamžiků… Dnes jsem některé z prvních fotografií našel. Rozeslal jsem je kamarádům, co se mnou blbli před 50 lety v parku, snad se jim zasmějeme.
Co fotíte nejraději?
Určitě ne lidi. Profesně si jich užiji hodně, ale v přírodě jsem rád sám. Mám rád krajinu a její detaily. Když rozkvetou louky, jsem schopen na nich strávit hodiny při focení kytek a pak je třeba všechny vymažu, protože to není to pravé. Ale v danou chvíli mě to baví a jestli z toho něco vyleze, neřeším. Pro noviny to musím udělat, tady nemusím.
Každá vaše fotka má příběh. Co bylo dřív?
Jde to asi ruku v ruce, protože bez příběhu vás obraz nezaujme a bez obrazu se příběh vykouří z hlavy. Já mám vizuální paměť a podle fotky jsem schopen příběh odvyprávět i po dvaceti letech. Díky svému povolání jsem také zvyklý být lehce popisný a praktikuji to i u fotografií – nikdy je nezveřejňuji bez popisky.
Kdy a kde fotíte?
Místa, která navštívím, se snažím zfotit. Hlavně pro potřeby pořadu Od Pradědu na Hanou, kde už mám pocit, že jsem byl všude dvakrát (pořad už měl 4000 dílů – pozn. autorky). Díky tomu vidím věci jinak a z detailů, kterých si lidé chodící denně okolo většinou nevšímají. A tam jsou ty příběhy, které k fotkám vznikají.
S foťákem na zádech putujete nejraději jak?
Pěšky, na kole, ale i autem. Nejsem vyhraněný. Jedna z těch nejkrásnějších fotek – kříž v Moravském Karlově – mj. vnikla mobilem z okna auta, protože bylo tak škaredě, že jsem foťák ani nevytahoval. Cestování je praktické hlavně pro venkovskou krajinu, protože ta je hodně rozvolněná a památky jsou tam daleko od sebe. Na to je kolo nebo auto ideální.
Uváděli vás tu jako muže mnoha profesí. Čím jste nejraději?
Člověk nejradši dělá to, co dělá ze zábavy. Teď momentálně je to elektrikařina, ve které jsem vyučený a mám i průmyslovku. Je pravda, že několik domů v tomto městě svítí díky mně a i doma už kovářova kobyla nechodí bosa. Kdybych se k ní ale měl vrátit na plný úvazek, asi by mě to moc nebavilo. Stejné je to s psaním knih, kdy jsem schopný několik nocí nespat a pak jen opravovat chyby. Ale pořád dělat bych to nemohl.
Co vás v nejbližší době čeká?
Co se týká focení, mám dlouhodobý úkol – nachystat výstavu cest. Sbírám cesty a chtěl bych je zveřejnit. Ještě ta doba ale neuzrála. Co bych dále rád – posunout kapelu Wilsne! (fotograf se na vernisáži své výstavy představil také jako zpěvák a textař ve vlastní kapele – pozn. autorky). Letos slavíme 10 let – chtěli jsme si tu zopakovat první odehraný koncert, ale korona nám to překazila. Tak snad to klapne jindy. Co se týká psaní, je dokončena nová kniha o Rychlebských horách. Čeká se na vydavatele – vyjít by měla v říjnu. A chystám se splnit, co jsem slíbil – napsat divadelní hru pro václavovské ochotníky. Už trošku vím, o čem bude. Jsem sice zvyklý psát text na objednávku, ale v dramatice mi to nejde. Tak čekám na polibek múzy. Ještě to nepřišlo.
Co by muselo přijít při pohledu fotoobjektivem, abyste řekl: „To je přesně ono, na co jsem celý život čekal.“
Jsem zachycovač okamžiků. Přijde-li ten pravý, je úžasné být u toho, ale nechávám náhodě, co mi připraví. V tom člověk musí být pokorný. Moje práce mi dala šanci být u úžasných akcí. Zažil jsem vypjaté okamžiky, fotil úžasné lidské příběhy. Jestli budu u dalších, tak bezva.
Cítíte se být fotografem?
Jsem spíš dokumentátor než fotograf. Oko mám, táta maloval obrazy. Já jsem to po něm zdědil, ale nemám talent té malby, tak to řeším přes fotoaparát. Baví mne být v pravý čas na pravém místě a nejraději mám, když se podaří věc, stokrát focenou, vyfotit jinak. Zastávám názor, že autor by neměl hodnotit vlastní dílo. To musí udělat jiní, ideálně bez jeho přítomnosti. Tak to přijďte do galerie kina Retro posoudit.
Buďte první kdo přidá komentář