Jarmila Fichtnerová: „Sehnat kvalitní historický kočárek je věc velké náhody.“

BLUDOV • Paní Jarmila Fichtnerová sbírá kočárky již téměř 30 let. Není ovšem jen sběratelkou, kočárky také renovuje a doplňuje dobovým příslušenstvím. Předmětem jejího zájmu jsou nejen vozítka, v nichž naše babičky a prababičky své děti vozily, ale také kočárky jako hračky, z nichž některé jsou přesnou kopií velkého kočárku. Sbírky vystavuje v podkroví rodinného domu v Bludově a na dalších několika místech regionu.

Vladimíra Bartoňová

Jak se to tak stane, že člověk začne sbírat kočárky?

Zajímaly mne staré věci, líbila se mi jejich krása a styl. V domě jsme měli velký obývák, spoře zařízený historickým nábytkem. Chtělo to zaplnit a něčím doladit. A protože se mi líbily kočárky, padl los právě na ně. Z vysněných tří jich nakonec v muzeu mám 118.

Zajímáte se i o jejich historii?

Česko bylo velmoc na kočárky, dneska se bohužel už jen dovážejí nebo u nás montují. Například košatiny, ty se vyráběly téměř 15 let v Mělníku. Podíleli se na tom kováři, košíkáři a nábytkáři, kteří se po válce sloučili a vznikla z toho Liberta. Moje sbírka je většinou česká, s tím jsem vlastně do pořizování šla. Až teprve anglické ovály a skládací kočárky jsou zahraniční.

S jak starými relikviemi jste sbírku zakládala?

K tomu staršímu nábytku se hodily pouze prvorepublikové kočárky. Nejstarší a trojkolka jsou z roku 1890, další z roku 1920 a pak podle toho, jak vývojová řada postupovala. Končím 80. léty – mladší kočárky už u mne nenajdete. Ostatně stylem se opakují zhruba od 70. let, kdy se znovu začaly zvedat podvozky.

Jaký byl váš kočárkářský sen?

Modrobílý, chromovaný se záclonkami, který vozila Pamella v seriálovém Dallasu. Nakonec to vyhrálo torzo české princesky. Vozítka na vysokých kolech, určeného k promenádám – tzv. kočárek pro bohaté. Skoro třičtvrtě roku stál na chodbě, než jsem sehnala prvorepublikový katalog a rozhodla o materiálu. Kočárek pak byl do 14 dnů hotový.

Do každého kočárku patří panenka. Sbíráte i je?

Napřed jsem měla jen dostupné vinylové. Pak přišel kaučuk a celuloid, snem byla kloubová panenka. Nyní jich mám pět set v různých velikostech, nejstarší má přes sto let. Naučila jsem se je spravovat, háčkovat na ně a šít jim šaty – do pětistovky už jich moc nechybí.

Kolik řemesel zahrnuje vaše sběratelská zábava?

Kočárky dávám dohromady podle starých katalogů. Jsou vodítkem hlavně pro barvy, ve kterých se vyráběly. Postupně jsem se je naučila vyplétat, čalounit, rekonstruovat kostry, zdobit boudičky. Vždycky jsem se chtěla vyučit švadlenou, nakonec se ze mne stala tkadlena a švadlenský výuční list jsem si udělala na dětech.

Kde všude už mohli vaše kočárky obdivovat?

Začalo to na zámku v Doudlebech a jejich zámecké sýpce, tam jsem zůstala celkem šest sezón. Pak následovala Hrabová, kde jsem vystavovala pro obec. Mezitím jsem dokončila rekonstrukci domu v Bludově a kočárky postupně stěhovala do budoucího muzea na půdě. Pokračovala Náměšt na Hané – zámek a muzeum Olomouc, výstavy v Uničově, Třinci, Hradci a Dvoře Královém, nyní nejblíže v muzeu silnic ve Vikýřovicích. Až po deseti letech jsem začala vystavovat, dnes jsem schopná pokrýt čtyři výstavy zároveň, a ještě mi doma něco zbyde.

Jak nákladný je to koníček?

Nejlevnější kočárek, který jsem koupila, byl v nákladech tisíců korun. Po zrekonstruování se hodnota šplhá k několik desítkám. Pravidelně je s kamarádkami prezentuji na Pekařovské pouti nebo v Jeseníku. Ke každému kočárku mám i dobovou garderobu – k vidění budou na závěr vikýřovické výstavy, kde bude v rámci opožděné muzejní noci promenáda s kočárky.

Co chystáte svému muzeu do budoucna?

Chystám inovaci – velkou výlohu v přístavku, kde budou vystavené mladší kočárky. Chodí se sem na ně dívat sestřička s dětmi z lázní a také ženy, co jsou v jejich péči. Co se týká kočárků, od 60. let nahoru už mám asi vše, ještě tak jedna princeska, kdyby přišla pod rok 1920 – to už je ale věc náhody.