Stala se jednou z letošních oceněných pedagogů Olomouckého kraje. Podle svých slov si to zasloužila léty praxe i věkem. S Bronislavou Urbánkovou ze Střední školy sociální péče a služeb jsme si povídaly nejen o tradici bývalé zahradnické školy v Zábřeze, ale také o tom, jak žáky a učitele poznamenala koronavirová krize.
Vladimíra Bartoňová
Jak jste zareagovala na pozvání k převzetí ceny do Olomouce?
Bylo to velice milé překvapení, vážím si toho. Svoji praxi vykonávám tady na škole čtyřicátým rokem. Začínala jsem v 80. roce jako mladinká mistrová odborného výcviku v oboru zahradnickém. Profesí jsem ale ovocnářka, květinářství přišlo až později. Od 90. roku jsem pokračovala jako učitel odborných předmětů a v roce 2006 jako zástupce ředitelky pro praktické vyučování.
Kolik to bylo žáků a studentů?
Díky tomu, že jsme byli do roku 1990 jen zahradnická škola a v každém ročníku měli tři třídy po třiceti žácích, bylo by to už asi pěkně vysoké číslo. Absolventy jsme připravovali do zahradnických provozů pro celý region, i z Ostravska nebo Valašska. Byli to většinou žáci, kteří si obor vybrali, věděli, o čem je a měli ho rádi. Tím se odlišovali od žáků posledních dvaceti let, kteří se v oboru teprve hledají. A v tom je změna i v naší činnosti, že jim nesmíme obor znechutit, ale naopak jim ho ukázat tak, aby ho měli rádi, obohatil je a chtěli se v něm uplatnit. Ve většině případů se to daří.
Pro mě je zahradnictví hlavně o kytkách a jejich vazbách. A ty vy vázat umíte.
Nejznámější je vánoční výstava v období adventu k připomínce blížících se Vánoc. V Zábřehu je zaběhlá řadu let. Je ukázkou tradic i moderního pojetí. Využíváme hlavně přírodních materiálů. Během čtyř dnů se na ni chodí dívat od mateřských škol až po domovy seniorů. Co se týká květinových vazeb, jejich přehlídkou je ples školy s květinovou show a dále každoroční účast na Floře Olomouc s žákovskými expozicemi, které si po dobu posledních pěti let získávaly od zahrádkářského svazu první místa.
Jak je to s úspěchy u žáků? Dělají vám také takovou radost?
Určitě, hlavně studenti, kteří pokračovali na vysoké škole a mají své firmy. To je ta největší odměna, když vidíte, že absolventi se uplatnili ve své profesi a že jsou dál než my. Hodně jsou to kluci v ovocnářství nebo pěstování dřevin.
Jak se změnili za těch 40 let?
Doba je jiná a jiná je i mládež, která se jí přizpůsobuje. Jsou odvážnější, otevřenější, řeknou, co se jim nelíbí – to my jsem si tolik nedovolili. Ve spoustě věcí nás také vysoko přerůstají.
Jak vidíte z pozice zástupce ředitele zájem o učební obory?
Máme zahradnické a zemědělské obory včetně farmáře – před třemi lety přibyli i koně v Žádlovicích, dále kuchař-číšník a řed dvěma lety jsme výuku rozšířili o pekaře. V příštím roce budeme mít jejich první absolventy. Máme je na praxi v pekárně u Vašíčka nebo v Penamu, kde se i uplatňují v ostrém provozu. Obor si vyžádali sami pekaři, za jejichž spolupráce vznikl. Bude-li podobný zájem odjinud, bránit se nebudeme.
Žáci za sebou mají poněkud netradiční závěr roku. Poznali jste to u zkoušek?
Možná by měli lepší výsledky, kdyby chodili do školy. Týká se to maturit i závěrečných zkoušek. U zkoušek praktických jsme to nepociťovali. Obecně bych řekla, že hodnocení bylo shovívavější i vzhledem k různé úrovni techniky, se kterou museli žáci při domácí a on-line výuce pracovat.
Co naopak vynucená přestávka přinesla vyučujícím?
Výzvu k počítačovému zdokonalování se a programovému sjednocení výuky. Abychom byli připraveni na situaci, o které by nás ještě před rokem nenapadlo, že může nastat.
Květen a červen byl ve znamení dobrovolného návratu do škol. Kolik žáků toho využilo?
Máme hodně dojíždějících, a to byl jeden z důvodů, proč rodiče měli obavy děti do škol poslat. Z pohledu budoucích absolventů byl návrat mezi 50 a 60 procenty, u prvních a druhých ročníků byla účast o něco nižší.
S prázdninami budou děti doma půlrok. Není to příliš dlouhá doba na zachování učebních návyků?
Uzavření školy byl problém pro děti i pro nás. Ale všechno se dá dohnat. Dočasná ztráta učebních povinností by mohla být pro některé žáky problémem, na druhé straně těm, co to zvládali, pomohla pochopit, že síla je v kolektivu, a ne v mobilních telefonech a sociálních sítích. Chodili na brigády, pomáhali ve zdravotnictví a sociálních službách, zapojovali se do dobrovolnické činnosti. Myslím, si, že máme mládež dobrou a ona nám to během koronaviru také ukázala.
Jak sama sebe vidíte jako učitele?
Pocházím z vesnice, a tam škola a učitel měli úctu a vážnost. S žáky pracuji od dvaceti let a nikdy jsem neměla potřebu si autoritu vynucovat. Znamená to ale pořád se učit a připravovat, abych mohla s žáky držet krok. I když mě dnes a denně přesvědčují, že například v elektronice jsou mnohem lepší než já.
Buďte první kdo přidá komentář