Je spoluzakladatelkou šumperského hudebně–dramatického centra Galimatyáš, jehož součástí je i studio My dvě. S parťačkou Lucií Kučerovou připravuje každý rok nové divadelní představení pro školy i pro veřejnost, vede kroužky dramatiky, poslední dva roky ji mohli rodiče s dětmi vídat v projektu šumperské knihovny. V uplynulých dnech pracovala Tereza Karlíková s dětmi na příměstském Andělském táboře a na další se těší. Srpen si nechává na nastudování nové hry.
Hana Písková
Slyšela jsem, že jste nedávno hráli vaše představení „Člověče, nezlob se na nás“ seniorům v odlehčovací službě. Jak se vám hrálo?
Bylo to strašně fajn. Vzpomněla jsem si na svou babičku. Jedna babča mi ji tam připomněla. Publikum bylo dobré, byly jsme s Luckou překvapené, jak pozitivně na naše divadlo senioři reagují.
Chcete v tom pokračovat?
Předběžně jsme se bavily s paní Moravcovou z Univerzity volného času, že když bude zájem, klidně jednou za měsíc bychom pro seniory zahrály. Máme Univerzitě volného času šumperského Pontisu co vracet, protože nám poskytla zázemí. Jsme moc rády, že máme vlastní prostor pro tvorbu i vystoupení v prostorách někdejší knihovny.
Na co se chystáte teď v létě?
Teď máme Andělský tábor a na konci července bude ještě Indiánský tábor, v srpnu pak máme čas vyhrazený na přípravu nové inscenace.
Souvisí vaše tábory pořád s dramatikou, s divadlem?
Máme příběhové tábory, vždycky je tam nějaká dějová linka. Nejde tam o to, že by děti připravovaly vyloženě nějaké divadelní vystoupení. Jsou součástí příběhu a do kostýmů různých postav se převlékáme spíš my. Děti, které se nám hlásí, chodí často k nám do dramaťáku anebo se nám vracejí hodně právě děti, které už s námi tábor absolvovaly. Máme ale i nové děti, letos na tom Andělském máme hodně prvňáčků.
Spolek Galimatyáš funguje tři roky, co se vám za tu dobu podařilo?
V knihovně jsme teď dva roky mívali sobotní setkání pro rodiče s dětmi, cílem bylo vtáhnout je do knihovny. Šlo o to děti zaujmout, byly to interaktivní pořady, vystupovaly tam dvě průvodcovské postavy, první rok Eliška Barevná s tetou Malvínou a druhý rok skřítek Jiřin s vílou Rézinkou. Zaměřovaly jsme se na čtenářskou gramotnost malých dětí. Pořádaly jsme představení pro školy a čas od času i pro veřejnost. Letos jsme vedly pět skupin dramaťáku, z toho jednu dospělou. To snad není málo.
Jaké hry vlastně hrajete?
My si vždy vybereme nějakou literární předlohu, která je pro nás odrazovým můstkem, ale nikdy nevíme, co se nám z toho vyklube. Nápady přicházejí shora, jde o to s nimi naložit tak, aby naše představení bylo opravdové. První naše hra byla Okolo, to bylo o snech, na motivy knížky o slepé holčičce, která chce jezdit na kole. Bylo to o tom, že člověk si má jít za svým snem.
Druhá naše hra byla Člověče, nezlob se na nás. Úmyslem bylo prezentovat život jako předurčenou hru mezi štěstím a žalem, kterou si nevybereme, ale můžeme pravidla měnit svým rozhodnutím. Poslední hra byla o dobru a zlu a byla na motivy Malé mořské víly, tu nám ale stopla koronakrize.
Prozradíte, co nového budete připravovat v srpnu?
Už jsme si vybraly předlohu – knížku Podivuhodná cesta Nielse Holgerssona Švédskem od Selmy Lagerlöf, to představení se bude jmenovat Niels aneb Hledání vlastní velikosti. Vlastně musím říct, že nejdeme dětem moc na ruku. Chceme, aby se zamýšlely. Děti se totiž často dost podceňují. Přitom děti jsou naprosto skvělé publikum, během pěti minut vám dají zpětnou vazbu, jestli jo, nebo ne. S nimi nemáme šanci upadnout během roku do stereotypu, každé představení je jiné, protože každá třída dětí je jiná. Každá vyzařuje něco jiného.
To, co děláte, je těžké i ve velkém městě, natož v Šumperku. Co vás drží u toho, že pořád chcete, že vydržíte?
Když víte, že jste na správném místě a máte to dělat, tak to prostě děláte. My si vlastně každou hru obrečíme, protože ta témata jsou i pro nás často silná a nejdřív si je musíme pořešit my samy, abychom je vůbec mohly hrát. Někdy je to hodně osobní, naštěstí to ale na představení pak nejde vidět, protože člověk postupně získá nadhled.
Vedete si statistiky, kolik představení do roka zahrajete?
To úplně z hlavy nevím, ale vedeme si je. Letos jsme hrávaly dvakrát až třikrát v týdnu, to je náš strop, ono je to i fyzicky docela náročné.
A váš dlouhodobý sen?
Aby se pro děti přestalo hrát podbízivé divadlo. To ale asi moc neovlivníme. Přejeme si, aby nám to hlavně shora chodilo. Chceme si jet to svoje. Je to dřina. Já i Lucka jsme živlové, není to s námi jednoduché. Jsme teď ale spokojené, že máme svůj prostor a že školy si k nám našly cestu.
Buďte první kdo přidá komentář