ŠUMPERK • Prodrat se do elitní společnosti profesionálních tenistů nedokáže ani zdaleka každý. Kdo pomýšlí na pevné zakotvení na okruzích ATP a WTA, musí mít nejen talent, ale i z pekla štěstí. „Bavíme se o kolotoči, kde se sice dají vydělat milióny, ale zároveň má i svá velká úskalí,“ říká VLADIMÍR NIČE.
Dobře ví, o čem mluví. Jeho syn Ondřej patřil ve své době mezi nejnadějnější mládežníky v republice. Na otevřeném mistrovství Česko-Slovenska v roce 2005 dokonce dělal parťáka současné reprezentantce Karolíně Muchové. Z nejlepších malých tenistů obou republik se dostala do první stovky světového žebříčku pouze dříčka z Olomouce.
Jak dopadli ostatní?
Byť tenisu věnovali své nejlepší úsilí, neposunuli se tam, kam chtěli. Oliver Nagy byl pět let po brněnském turnaji nejlepším hráčem Evropy. S nástupem puberty svou roli nezvládl a z výkonnostního sportu se vytratil. Zdeněk Kolář se pohybuje delší čas někde na pomezí 250. místa. Je to sice fantastické, ale stále se bavíme o prodělečném podniku. V tenisovém světě se točí nemalé peníze a vychovat top hráče stojí milióny.
A když je nemáte?
Můžete být sebetalentovanější a stejně to většinou dopadá tak, že se vás nejprestižnější scéna nikdy týkat nebude.
Není žádným tajemstvím, že důležitou roli hrají rodiče. Kolik musí do svých ratolestí investovat?
Jak už jsem říkal, jsou to milióny. Jelikož se sponzoři do podpory mladých hráčů rozhodně nehrnou, všechno je jen a jen na nich. Soutěžní soupeření začíná někdy kolem sedmého, osmého roku. Za osm let se svým dítětem objedou 250 až 300 celovíkendových turnajů pořádaných po celé republice a postupně ho dotáhnou teprve na počátek úvah o vrcholové kariéře.
Jaký je další postup?
Když v patnácti letech jejich potomek dosáhne věku juniora, měl by se začít zapojovat do mezinárodních turnajů pod hlavičkou ITF. Bez důkladně naducaného finančního polštáře se neobejdete a z vlastních zkušeností vím, že to opravdu není ani zdaleka pro každého. Střádáte body do juniorského světového žebříčku a vůbec nevíte, kam a kdy se posunete. Tady si řada rodičů rychle uvědomí, z jak obrovské pyramidy sestává vrcholový tenis. Dojít na místa určená pro nejlepší z nejlepších je v častých případech nereálné a mnozí své snažení ukončí.
To musí být bolavá rána. Jako by se spláchly do záchodu tisíce hodin strávených na kurtu, hektolitry potu a v neposlední řadě i velké finanční částky.
Někteří rodiče si naivně myslí, že už v deseti letech mají doma malého Federera, Nadala či Djokoviče. Bohužel, na kurtech to kolikrát podle toho i vypadá. Kdo nezažil, neuvěří… Je to nekompromisní a brutální prostředí. Tenisem si vydělává možná prvních 200 hráčů, ostatní mají smůlu.
Nemrzí vás, že se váš syn neprosadil mezi profesionály?
Jsem přesvědčený o tom, že jsme s Ondrou zvolili to nejlepší, co jsme v daném okamžiku mohli. Jeho spokojenost v zámoří je toho důkazem. Dělá to, co jej baví a skutečně naplňuje. V Americe vystudoval vysokou školu, získal univerzitní titul a v jednom tenisovém klubu obsadil pozici hlavního trenéra. Až za oceánem zkusil turnaj ATP a ve dvouhře po těsném průběhu prohrál s Rumunem Ignatem 3:6, 5:7. Ten usiloval o výraznější posun v žebříčku přes deset let a v současnosti nefiguruje ani v první tisícovce. Je důkazem toho, jak je neustálé prodírání se na vrchol ledovce těžké a složité. Mohl by natáčet reklamu o beznaději, jak se stát na světovém okruhu profi tenistou…
Buďte první kdo přidá komentář