Kat Ladislav Petr: Bývám ve správný čas na správném místě

JINDŘICHOV • Připomíná parní válec. Když má den a potká se s nejlepší střeleckou fazónou, je schopen přejet a udělat směšnou placku takřka z kohokoliv. Fotbalový tým Jindřichova s LADISLAVEM PETREM, a bez něj? Obrovský rozdíl. Ostrého hrotu se v I. B třídě obává každá defenzíva. Nutno říct, že oprávněně.

Petr Fišer

Když při utkání ve Štítech obíhal domácího matadora Lakomého, špatně došlápl. Následky zdánlivě nevinné situace byly hrozivé, kvůli plastice křížového vazu se vytratil ze scény na hodně dlouhou dobu. První vážnější zranění a  hned si pospal na operačním sále. „Byl jsem pevně přesvědčený o  tom, že se vrátím,“ svěřuje se specialista s  obdivuhodným čichem na góly. Jako by ani žádnou pauzu neprodělal. Na zelené trávníky vtrhnul ve standardní formě. „V  přátelácích jsem nohu trochu tahal za sebou a nebyl si moc jistý. Jakmile zesílila a na trénincích jsem něco naběhal, jistota se pomalu vracela. Jen jsem se malinko obával tvrdších soubojů,“ přiznává s odstupem času.

Třináct ran do černého

V neúplné podzimní části se zastavil na třinácti zásazích. V  dalším rozmachu ho přibrzdila koronavirová stopka. „Sice jsem měl natrénováno a  po fyzické stránce se cítil docela v pohodě, ale že to půjde až takhle dobře, to jsem určitě nečekal. Čemu to přičítám? Pokud jde o  góly, celou kariéru se mě drží štěstí. Bývám ve správný čas na správném místě. Taky je to hodně o spoluhráčích,“ tvrdí sympaticky a  na mysli má hlavně dva matadory Františka Vlčka a Jiřího Teznera. „Dopředu víme, kdo co udělá a vymyslí. Když spolu hráváte nějakých deset let, rozumíte si a dokážete si vyhovět, je to paráda. A pro mě jako pro útočníka o  to jednodušší pozice. Jakmile jeden z  nich zvedne hlavu, je velmi pravděpodobné, že mi to kolmicí narýsuje přímo do ulice.“ Ladislav Petr je jen člověk. Také jindřichovská mašina se občas zasekne. „Všeobecně se ode mě očekává, že budu dávat góly. Když mi to tam nějaký čas nepadá, jsem z  toho trochu nervózní. Kluci si rýpnou, šťouchnou si a  docela se do mě trefují,“ přiznává kat mnoha soupeřů.

Jednou jste dole, jednou nahoře

V  áčku Jindřichova začínal na nezvyklém postu. Trenéři ho stavěli na levý kraj zálohy, kde nemuseli řešit takový přetlak. „Tehdy byla vepředu velká konkurence. Hrávali tam Tomáš Zimolka s Hanesem Teznerem. Na hrot jsem se dostal až ve chvíli, kdy Honza dlouhodobě marodil. A  už jsem tam zůstal.“ Ačkoliv je povoláním fotbalový útočník, na zádech nosí překvapivé numero. Daleko častěji je k  vidění u obránců či středních stoperů. „Do mužů jsem přišel jako mladý hráč, a když jeden ze starších kluků skončil, připadla mi po něm právě dvojka. Je to můj dres. Moje číslo. Neměl jsem důvod na tom nic měnit.“ Jindřichovští fotbalisté v  dobách větší slávy pendlovali mezi nejnižší krajskou soutěží a  kvalitnější I. A třídou. Jenže se v ní nastálo neudrželi. „Ono to tak bývá i v běžném životě. Jednou vám to jde víc, jednou míň. Jednou jste nahoře, jednou dole. Jednou je soupeř lepší, jednou horší. Někteří kluci odcházeli za prací do světa a nebylo nás tolik. A mladí? To je samostatná kapitola. Buď se na vyšší level nedokázali etablovat, nebo se jim jednoduše nechtělo. Zahrát si? To jo. Ale dát tomu na place úplně všechno? Třeba běhat za někoho jiného, když to situace vyžaduje? To spíš jen výjimečně. Nikdo jim nesmí nic říct, jinak jsou hned uražení a naštvaní,“ rozhazuje rukama Petr. „Zrovna já jsem ten typ, co rovnou řve, má hodně horkou hlavu a  nikoho nešetří. Kolikrát mě potom mrzí, že po někom vystartuju. Bohužel, vrátit už to nejde.“

Snad bude daleko veseleji

Petrovy střelecké schopnosti neunikly klubům z  vyšších soutěžních pater. Mezi zájemci se objevily i Velké Losiny. „Neříkám, že by mě to nelákalo. Jenže by se to nedalo skloubit. Živím se rukama a  lítám po celé republice. Těžko bych mohl hrát lepší soutěž, pokud bych neměl odpovídající přípravu na zápasy. V  Jindřichově stíhám aspoň páteční trénink a  do sestavy se pravidelně dostávám i proto, že nás je málo. Fotbal mě nikdy živit nebude. Práce je pro mě prioritní.“ Rychlé nohy a  velká přímočarost, jimiž opora Jindřichova oplývá, způsobuje bránícím bekům značné potíže. Občas si vypomůžou zákroky, které jsou za hranou a  pořádně bolí. „Nepříjemných obránců bych mohl jmenovat celou řadu. Hodně do toho chodí třeba Bludováci. Ti se s tím nemažou.“ Ladislav Petr měl v  nejmenší oblibě „výlety“ do Vidnavy. „Nikdy se tam nevyhrávalo. Bylo to až šílené, řekl bych za trest. Kdo tam jezdil a  hrál, tak určitě ví, o čem mluvím.“ Momentálně je fotbalové dění na amatérské úrovni odstaveno na vedlejší kolej. Krajským soutěžím akutně hrozí, že se znovu nedokončí. Už druhý rok po sobě! „Fotbal mi šíleně chybí, ale na druhou stranu mám víc času na rodinu. Vůbec netuším, co se bude dít dál. Jestli to pustí, nebo ne. Kéž bychom mohli aspoň trénovat. Teď nemůžeme absolutně nic. A  že bych se šel sám od sebe proběhnout? Nebudu lhát, zatím zůstalo jen u mluvení, prostě se nedonutím. Občas si sednu na rotoped, ale to je tak všechno. Snad bude časem daleko veseleji…“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *