Současná doba nahrává bilancování, a to u mnohých z nás i v osobním životě. Máme na to čas, možná náladu a někdo i důvod. Jako například Jindřich Solovský, kterému se blíží datum osmých kulatin jeho vitálního života. Pro dnešní rozhovor jsem ho oslovila nejen proto, že je to „můj“ učitel, který školství nonstop věnoval téměř 60 let, ale protože je v regionu přes půl století známý také jako moderátor kulturních, společenských a sportovních akcí. Zároveň je to tělovýchovný profesionál a organizátor, celoživotní muzikant, hráč mnoha kapel především zábřežský patriot, který nade vše miluje naše Jeseníky.
Vladimíra Bartoňová
Na kterou oblast svého životního působení vzpomínáte nejraději?
Odpověď ovlivnili rodiče už v mých patnácti letech. Rozhodli, že budu učitelem, a tak už v 19ti letech jsem stál v kosovské malotřídce před svými prvními žáčky. Tam a poté v úplné škole v Branné jsem pochopil, že poslání učitele není jen ve třídě, ale mezi žáky i mimo školu na hřišti, v přírodě, tělocvičně a večer i mezi rodiči, občany, při řešení problémů vesnice. A protože jsem byl od dětství muzikant, mohl jsem už na dalším kantorském působišti v Jindřichově ve Slezsku hrát dechovku, ale také založit školní kapelu i pěvecký sbor. Hudba se stala mojí životní zálibou a sport profesionálním pedagogickým zaměřením, kterého jsem využil i jako vedoucí tělocvikář a biolog v nově otevřené II. ZŠ Zábřeh. Dostavba školního hřiště a zřízení biologické učebny bylo vždy moje osudové poslání na všech školách, tedy i na poslední zprovozněné IV. ZŠ v Zábřehu. Svůj pracovně stanovený aktivní věk jsem ve funkci ředitele ZŠ ukončil před 18 roky v Postřelmově.
Měl jste už zasloužený nárok na pracovní odpočinek. Proč se z vás obratem stal tak aktivní senior?
Život bez žáků, sportovních i společenských aktivit jsem si nedokázal představit ani první den v důchodu. A tak jsem od té doby opět učil, zastupoval a suploval až do loňského roku. Stejně tak jsem nadále hrál v různých kapelách, moderoval koncerty, festivaly, společenské akce a sportovní závody. Svoji životní roli učitele vnímám jako kytici, v níž každý květ představuje jedno z poslání učitelské osobnosti: být pedagogem, vychovatelem, hudebníkem i sportovcem, společensky činným občanem a nositelem kultury. A pak stovky a tisíce mých žáků – to jsou plody ze semen těchto květů.
V roce 2017 vám byl udělen titul Pedagog města Zábřeh. Co vám při předávání ceny běželo hlavou?
První vzpomínka patřila rodičům a pak mě problesklo hlavou všech 9 škol, na kterých jsem působil, a s nimi vzpomínka na ty tisíce žáků od 6 do 18 let, kteří nesmírně obohatili můj život. Oni a jejich příběhy ze mě udělali pedagoga, k němuž se i dnes vrací nejen na školních srazech, ale i o Vánocích se svými dětmi s oslovením „náš třídní taťka“.
Vaše spojení se sportem v Zábřeze je nesporné. Dokonce jste prý přispěl k první rekonstrukci zábřežského stadiónu…
Před mistrovstvím ČSR v lehké atletice v Zábřehu v roce 1965 se na stadiónu tvořila nová škvárová běžecká dráha pod vedením věhlasného odborníka Sibery, který složení pokládané směsi tajil jako svůj patent. Podařilo se mi ho přesvědčit, abych mu mohl pomáhat. Získal jsem si tak nejen jeho přízeň, ale i recept dráhové směsi a zkušenosti, které jsem pak využíval při budování školních hřišť. Od té doby jsem věnoval zábřežské tělovýchově 20 let při vedení oddílu dobrovolné tělovýchovy (dnes Sokol), nácviku spartakiád a jejich organizaci v regionu i Praze, organizaci slavností a akademií, přeborů škol, cyklistických závodů mládeže a motoristických sportů, za což jsem obdržel několik nejvyšších uznání. V posledních letech pomáhám zábřežskému Kvadriatlonu a cyklistickému maratonu a radost mám hlavně z opětovně založeného atletického oddílu, v němž jsem jako rozhodčí pomáhal. V loňském roce dostali všichni zábřežští sportovci dárek v podobě zrekonstruovaného oválu s tartanovou běžeckou dráhou. Jako čestní hosté jsme se na ní potkali mnozí dávní pamětníci, trenéři i závodníci s vírou, že i současný atletický „potěr“ doroste do bývalé slávy zábřežské atletiky.
Známe vás také jako hudebníka nejen zdejšího Moravia Big Bandu. Kolika kapelám jste věnoval své „hudební srdce“?
Od svých 15ti let jsem hrál na klarinet v dechových orchestrech i cimbálových muzikách, na housle v menších estrádních skupinách, na saxofon v dixielandech. Ale nejvíce v tanečních kapelách a swingových big bandech, neboť swing jako hudební styl je mojí vášní. Je to hudba mého mládí a současného Moravia Big Bandu, od jehož založení před šestatřiceti lety jsem byl nejen hráčem, ale i moderátorem. V této roli mám doposud možnost poznávat osobně téměř všechny pěvecké i instrumentální hvězdy naší pop muziky.
V podstatě téměř žádná akce v Zábřeze a okolí se bez vás neobejde. Dokonce jste se stal scenáristou Bezděkovského levandulového festivalu.
Z komentování sportovních závodů v roce 1970 už byl jen kousek k moderování městských akcí a pak následujících 18 roků každoročních dechových festivalů nejen v Zábřehu, ale i dalších městech ČR. Tak jsem osobně poznal nejen vynikající kapely a jejich dirigenty, ale i vrcholné hudební skladatele naší koncertní hudby. Postupně k moderaci přibývaly další koncerty, festivaly, plesy a velké společenské akce nejen v Zábřehu, ale i v jiných městech celé Moravy. Poslední 4 roky je to navíc ještě režírování a moderace levandulí vonícího festivalu.
V roce 2016 jste na plese přebíral Cenu města Zábřeha. S jakými pocity?
S pocity hrdosti, radosti, pokory i vděčnosti. Do „svého“ města jsem se s rodiči přistěhoval hned po válce v roce 1946. Prožil jsem v něm nádherné dětství, nefalšovanou volnost školních let, první lásky, mnohá loučení na studia, na vojnu, jako kantor do pohraničních škol a pak zase návraty na to významné železniční nádraží, na alej k rybníku s lekníny, do příměstských uliček i velkého náměstí, městských parků, lesů na Račici a k romantickým procházkám kolem Sázavy…. Stalo se mým domovem a já podle svého umu mu vracel svůj díl poděkování.
Je ještě nějaká oblast, na kterou jste dosud nedosáhl a chtěl zkusit?
Rád bych své zajímavé „paměti“ zpracoval literárně. Protože mám rád turistiku, tak zatím na Facebook pouze usazuji své foto-slovní reportáže z okolí Zábřeha. Snad mně bude dopřáno času, abych si splnil ještě i toto přání.
Mohl byste mladým poradit, jakou cestou se vydat, aby byli při bilancování stejně spokojení a vitální jako vy?
Aby se vydali cestou víry sama v sebe, aby nečekali na umetání životních cestiček a pomoc od jiných, aby měli sílu a odvahu překonávat nenadálé překážky, aby byli trpěliví, učenliví a poučitelní z vlastních chyb, aby nezapomněli na slušné vychování, na své rodiče a na rodné hnízdečko, ze kterého vyletěli do světa, na pokoru a na nefalšovanou lásku, která jim dodá sílu i drajv k dosažení svých snů…
Buďte první kdo přidá komentář