OKRES • Třicátého dubna nastává jedna z nejmagičtějších nocí v roce. Nachází se v kalendáři přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Pálení čarodějnic slavili už staří Keltové, kteří se tak loučili se zimou a vítali jaro. Kromě ochranné funkce měl oheň i očistný význam – očišťoval od zlých sil.
„Kdy čarodějné bytosti zastoupily slaměné figury čarodějnic zabodávané do připravených hranic, není přesně známo. Předpokládá se, že to bylo koncem 18. století,“ vysvětluje historička Mária Kudelová z Vlastivědného muzea v Šumperku, která lidové zvyky a obyčeje v regionu zmapovala. V některých oblastech podle ní však čarodějnice vůbec nebyly zpodobňované a lidé pálili pouze ohně.
Pálení čarodějnic je v současnosti zvyk v regionu značně rozšířený hlavně u mladší generace, avšak obyčej od konce 20. století dostal zcela nový výraz. Jeho součástí se stalo přestrojování do masek a konání jakéhosi karnevalu nebo přehlídky masek. Slavnosti se nejčastěji nazývají slety čarodějnic a organizují ho různé spolky a organizace, na vesnicích nejčastěji školy. Konávají se v téměř všech vesnicích regionu, z čehož nejznámější jsou slety ve Svébohově nebo v šumperském Pavlínině dvoře.
„Co se týká samotných čarodějnic, ty podle lidové víry v tento den rovněž škodily dobytku, proto bylo potřeba ho ochránit. Do hnoje (hnojiště u chlévů) lidé sázeli zelené větvičky, aby čarodějnice nemohly škodit hospodářství. Čarodějnice měly zaměstnat počítáním lístků na větvích, což se protáhlo do ranní doby, kdy jejich moc pominula,“ přidává jednu z dochovaných pověr Kudelová.
František Bartoš, moravský národopisec a sběratel, zase uvádí zvyk, lokalizovaný na Zábřežsko, kdy lidé kladou střemší a březí na hnůj a ráno jej posbírají a spálí. Rozšířená byla rovněž pověra, že čarodějnice v tuto noc tancují na rozcestích a kdo se jim dostane do rukou, toho utancují.
Filipojakubská noc ale není jediným dnem, kdy moc čarodějnic vzroste. Stejně je tomu i před svátkem sv. Jana.
Jakub Lolek, sběratel severomoravských pověstí, zapsal pořekadlo, „Před svatým Janem čarodějnice za každým trámem.“ Proto se podle Lolka v předvečer svátku sv. Jana musely pálit. Na hranici se nechystalo pouze dřevo, ale důležitá byla i stará pometla, bečky, obruče, škopky apod. Všechno toto náčiní se namazalo kolomazí. Na hranici se rovněž upevnil „hastroš – panák“. Když se oheň zapálil, mládenci s hořícími pometly tančili kolem ohně a při posledních slovech písně „kolo, kolo mlénsky za čtere rensky“ vyhazovali „fagle“ do výšky. Na jiném místě váleli hořící bečky a „kotouleli“ obručemi. Jánské ohně v našem regionu však zanikly pravděpodobně již hodně dávno – původně to byla oslava slunovratu, ke které ohně neodmyslitelně patřily. (red)
Buďte první kdo přidá komentář