Rodačka z Velkých Losin, žena, která byla v prvním týmu někdejší šumperské televize, dnes manažerka proslulé Partičky Miroslava Adamová, navštívila v minulém týdnu Šumperk. V klubovně zdejšího Domu kultury jsme si povídaly o tom, jaká byla její cesta ze Šumperka do televize Nova a k dalším projektům, díky kterým se stala respektovanou osobou ve světě médií i showbyznysu. Naposledy jsme se potkaly v zábřežském kině Retro, kam před lety dorazila s Ondřejem Vetchým a Jitkou Čvančarovou, aby tu společně se šumperskými filmaři uvedla dokudrama o Jeronýmu Pražském.
Hana Písková
Pamatuji si na rozjezd vysílání šumperské televize, jak jsem tě potkala na pěší zóně, když jsi utíkala na vlak do Velkých Losin natáčet rozhovor s Miroslavem Horníčkem. Máš na tuto dobu nějakou hezkou vzpomínku?
Myslím, že mám hodně hezkých vzpomínek, protože jsem vlastně tenkrát začala dělat práci, o které jsem asi snila, ale nemyslela jsem si, že ji někdy zrealizuji. Mohla bych vzpomínat na osobnosti, jako byl pan Horníček, nebo na spoustu dalších herců a zpěváků, se kterými jsem mohla mluvit. Dnes je pro mě ale docela těžký a smutný den. Zavzpomínám na partu lidí kolem Luboše Hlavsy, se kterou jsme se pustili do rozjezdu toho šumperského televizního studia. Všichni jsme byli mladí a nadšení a mezi těmi lidmi byl člověk, který se jmenoval Mirek Kousal, byl to kameraman, výborný a hodný člověk, který mi pomohl. Dozvěděla jsem se dnes, že v pondělí umřel, a to mě zasáhlo. Setkali jsme se ještě před třemi lety při natáčení Jeronýma Pražského, kdy stál za kamerou. Takže jsem s tou starou šumperskou partou znovu prožila hezké měsíce. Na tyhle lidi mám moc hezké vzpomínky, zůstaly mi v srdci nadlouho a hezky.
Vím, že vlastně ještě v Šumperku ses potkala poprvé s Ondřejem Vetchým, který se stal tvým dlouholetým kamarádem. Byla to tvoje aktivita, že se šumperským filmařům podařilo právě jeho získat pro roli Jeronýma Pražského?
Bylo to takové vzájemné, pro roli Jeronýma si Ondru vysnil Luboš Hlavsa a urputně si za tím snem šel. A pro mě to bylo opravdu moc příjemné natáčení. Já jsem totiž vystudovala historii, takže to téma mě strašně bavilo. Dlouho jsem pracovala v televizi a vždycky jsem si říkala, že kdybych něco točila, tak nějaká dokudramata. Třetí důvod byl, že jsem se dostala k té šumperské partě Hlavsových a Mirka Kousala a lidí kolem nich, a ten čtvrtý důvod, proč jsem se rozhodla do toho projektu vstoupit, byl i ten Ondra, se kterým se dodnes kamarádím. A když máš čtyři takové silné důvody, pak nemůžeš odmítnout. Byla to krásná práce.
Myslím, že spousta lidí ze Šumperka ví, že ses odstěhovala do Prahy, kde jsi tenkrát uspěla ve výběrovém řízení TV Nova. Ty lidi by určitě zajímalo, jaký byl tvůj další pracovní osud.
Na Nově si mě tenkrát vybrali do akvizičního oddělení, což bylo oddělení, které pro tuto televizi nakupovalo pořady. Lítali jsme po celém světě, účastnili se televizních a filmových trhů a nakupovali jsme pořady od filmů, seriálů, pohádek až po sportovní pořady. Pak jsem se na chvíli vrátila do Šumperka a do Losin, protože se mi narodil syn. No a potom zpět na Novu, ale to už jsem kvůli malému dítěti nechtěla pracovat na stejné pozici, která obnášela věčné balení kufrů a lítání. Šla jsem na Nově pracovat do oddělení zábavy, nejdříve jako dramaturg televizních soutěží. To byla jedna z nejhezčích prací, které jsem měla. Pořád jsem byla nucena něco číst a studovat a kontrolovat. Pak jsem začala dělat producentku, pak šéfproducentku. Později jsem dostala na starosti jedno veliké oddělení zaměřené na zábavu. Po osmnácti letech jsem z Novy odešla a domluvila jsem se s Michalem Suchánkem a Richardem Genzerem, což byli moji kamarádi, kolegové, že budu s nimi dělat Partičku.
Takže odchod na volnou nohu?
Ano. Přestože jsem si sebe takto nedokázala představit. Jsem člověk, který má rád jistotu a má všechno od A do Z naplánované. Vybudovali jsme Partičce dobrou značku a mezitím jsem dělala pro Českou televizi Českého lva, zakládala jsem Divadlo Verze. Kluky zastupuji jako manažerka, takže je to i taková papírová práce kolem herců. A jsem spokojená, je to dobré.
Spousta mladých lidí ze Šumperka sní o životě ve velkých městech. Chtějí tam uspět. Co pomohlo tobě?
Myslím, že to byla určitá drzost. Samozřejmě v tom věku jsem si to nepřipouštěla, neřekla bych, že jsem drzá. Měla jsem odvahu jít do cizího prostředí, do neznáma. A hodně mi pomohla angličtina, protože tenkrát na Nově hledali někoho, kdo za ně bude jezdit po světě a domluví se. Taky jsem měla ráda filmy, v Šumperku jsem navštěvovala filmový klub. Když to shrnu, s mojí povahou to byla prostě odvaha. (smích)
Dnes jsi v Šumperku s Partičkou na vzduchu. Co podle tebe způsobilo, že se z Partičky stal v určitém slova smyslu fenomén? Co ti kluci dělají dobře, čím pořád publikum přitahují?
To se pokusím prozkoumat ve své dizertační práci. Kápla jsi teď na něco, čemu se chci věnovat sama. Taky mě to zajímá. S klukama jsem deset let a vnímám to tak nějak prakticky. Nikdy jsem se té improvizaci nevěnovala teoreticky. Ta teorie mě ale zajímá. Ta moje dizertační práce má zatím pracovní název Umění improvizace v umění. Za tu dobu s Partičkou jsem narazila na spoustu lidí, kteří tím, co kluci dělají, opovrhují. Myslí si, že improvizace je něco primitivního. Na druhou stranu, myslím si, že je to padesát na padesát. Dalších padesát procent lidí je naopak nadšených. Pro mě je improvizace těžká disciplína, je to umění. Hrát denně dvě představení a každé to představení je úplně jiné. To se asi lidem líbí, ta pohotovost, kterou kluci mají, ty nápady, humor, nadsázka, hecování. To lidi baví. Vždycky je to jiné. Kdybychom jezdili do Šumperka každý měsíc, pokaždé to představení bude jiné.
Do Losin se vracíš za rodiči. Máš tady na Šumpersku nějaké oblíbené místo, které tě přitahuje?
Já to tady mám ráda, vyrostla jsem tady. Mám tu spoustu kamarádů, známých. Je jedno, jestli bydlí v Šumperku, Sobotíně nebo v Losinách. Musím se ale přiznat, že jsem se zamilovala do Prahy. Se synem hodně cestujeme, na cestách si vždycky říkáme: „Jé, tady je to krásný,“ ale pak už se těšíme domů a ta Praha je pro nás krásnější.
Buďte první kdo přidá komentář